13.-15.9.2013
Vývoj počasí obrátí vniveč plán výletu na Jungfrau a místo toho je zvolena rádoby dietnější varianta Dachsteinu. Ta se nakonec ukáže krom nadmořské výšky stejně výživnou a hutnou, či řečeno adolescentním expresivem opravdu hustou...Ale po pořádku.
8-členná, tentokrát ryze pánská výprava , včetně jednoho kněze a jeho svěřenců, pod patronací osvědčené "CKKrejci" vyjíždí navečer z Budějic, cestou sichrujíc rezervaci na Dachstein-Südwand-Hütte, slibujíc nástup kolem 22:30...Parkujeme u dolní stanice lanovky v Ramsau. Než se však vybalíme, opláštěnkujem do vytrvalého deště, tak i když jsme na chatě za 1/2 hodiny, tak se blíží hodina půlnoční... Za 17 E dostaneme vlastní "pokojíček", bez cizích řezáčů, čímž se ukáží v zásadě zbytečné úvahy, zda je lepší se vybavit ušními špunty či chemickým dopingem (myšleno hypnotikem). Občerstvujíc se, bláhově snujem plány dalšího výstupu.
Ráno, navzdory mírně optimistické předpovědi, nás čeká nevlídno... Krom relativně očekáváného vlhka ještě množství sněhové nadílky, díky které záhy složitě hledáme trasu, s ambiciózním plánem vyšplhat pověstnou ferátu Johann (Johann Klettersteig). Už cesta nástupu má k pohodovému přiblížení daleko - cesta mokrým sněhem po skalním základu, první to má jistě těžké s nacházením a prošlapáváním cesty, ale ti další pak již místy obtížně hledají opěrné body v mazlavé skalnaté klouzačce. Občas nějaká sice nevelká lavinka ze skalní stěny dokreslí atmosféru. Adrenalinové pocity se metamorfují v chabě potlačované napětí a páter poopravuje své heslo z Pán se stará na Pán čeká ...Nějak jsme nakonec na klíčovém nástupním místě feráty, pod skalním převisem, hodnoceném písmenkem E... Pokouším se o nástup, na zádech téměř 20kg...třetí, čtvrtý chyt...a dolů. Poprvé sjíždím do ferátového setu...Ruce slábnou, prsty mokré od sněhu křehnou...nejde se ani vyháknout. Mezitím se podaří nalézt šlachovitému kolegovi (jak říká vůdce- některým je dáno, někteří si vše musí vydřít...). Učiním druhý pokus. Začínají mě přepadat nikoliv libé horské pocity, marnost, v rukou slabost, třes. Má sebeúcta dostane další trhlinu, když sice s problémy, ale naleze i velebný pán, byť ustrnujíc 10 m výše. Naštěstí přichází záchrana v podobě zhodnocení naprosté nelezitelnosti cesty, kterou pokrývá souvislý sníh, lana zledovatělá, mokrá, občas pod sněhem a k tomu padající lavinky...Otáčejí i dorazivší další dva čeští odvážlivci a my vymýšlíme alternativní plán postupu na Adamek-Hütte "normálkou"...Vydáváme se klouzavým traverzem pod stěnou, serpentinami do prvního sedla, kde chvíli normální, nezasněžená cesta, potkáváme i běžné turisty, aby je záhy opouštíc, vydavaje se ten den zjevně jediní do dalšího sedla. Stoupáme opět přibývající sněhovou pokrývkou, místy po kolena, tu a tam za pomocí nezasněžených zbytků lan, kolem několikrát prolétne vrtulník, monitorujíc asi potenciální záchrannou akci, na vrchu mlha, pátrání po značkách, ještě, že se již najde i někdo vybavený moderní navigační technikou, umožňující orientaci. Radek nezklame s dovybavováním...S dalším sestupem opět rozbředlejší hmotou, činící s běžných balvanů minitobogány, únavnými i když již ne nijak strmými horodolky, dorazíme nakonec asi po 8 hodinách promočeni na chatu Adamek. Ta tentokrát lidnatější, ale nikoliv přeplněná, tak se nám opět dostává komfortu vlastní místnosti s dvojlůžkovými kójemi, asi pro iluzi jakéhosi soukromí, rozhodně ne zvukové izolace. Na chvíli vytuhnem, aby si pak užít trocha společenského večera u weizena. Večer pak proběhne i večerní mše...v jedné kóji pravověrní, v druhé kacíři či nevěrní...
Druhý den nás přivítá mírně pozitivněji. Ne že by snad vysvitlo slunko, ale mraky jsou nahoře, zlepšuje se viditelnost, že dohlédnem i vrcholový kříž Dachsteinu. Stejně s ohledem na auto nám nic jiného nezbývá, než se vydat přes... Chvíli prošlápnutou cestou kolem cvičných týmů, zkoušejících záchranu z trhliny, nakonec opět razíc chvíli vlastní cestu, pozoruje zvláští typ sněžných můr podivně posetých po sněhu, márně se dohaduje o účelu jejich konání (žeby poslední cesta?). Vyšplháme na hřeben a dále nástupujem vrcholovou ferátu. Jindy obezřetný Rádík zavelí, že je A-čková, to se není třeba vázat...což pak u vrcholového kříže sebekriticky ohodnotí, jako metodicky špatně...Za nějaké 2,5 hod jsme na vrcholku Höher Dachsteinu (2995m), kde již blaženě, výhledy tu i tam, i slunko občas prosvitne. Sestupujem již bezpečněji, s poctivým jištěním, octnouc se na strmém ledovci, pod náma velká trhlina, stopy žádné... Jen tam někde dole známky civilizace s urolbovanou cestou a okruhem pro Bauery a spol. Role odvážného pionýra se ujme páterův bratr, traverzujíc úpatí skály a pak strmě dolů, poctivě vážic každý krok...Po chvíli jsme euforičtí na cestě, i to slunko zahřeje, že na chvíli se uplatní i mazání, brýle a krátké rukávy. Plánujem oslavného weizena na chatě Dachsteinwarte
(Seethalerhütte), kde končí...Johann...jak Radek opakovaně ujišťuje, kdyby někdo nevěděl...Chata však prázdná, občerstvení žádné...kuk dolů, na závěrečné Johanovo lano...třeba někdy...a dálnicí k vrcholové stanici lanovky. To se již spouští opět mlha, takže ačkoliv vyhlídky Skywalk jistě nabízí impozantní podívanou, tak si je jen... projdem. Velitel koketuje s myšlenkou ochránit bolavé klouby a využít lanovky, myšlenka za 20E se však jaksi neujímá a sestupujem prý normálkou, občas zajištěnou lanami...Polovina je teda normální feráta, opět pod sněhem, údržba místy vázne, ocelová lana uvolněná či pro jistotu doplněna lany textilními, čím níž, tím směs sněhu a kamení, které občas padá...zdárně jsme však podvečer na Südwand-Hütte, s radler-weizen přestávkou, pokocháním se, kudy jsme to vlastně prošli, za den kupodivu sněhu výrazně ubylo, takže zahlédneme jen zbytek svých výstupových stop, v 19 hod u auta, čímž ušetříme další E za vjezd...a možno pelašit směr ČB...
