Sešlé Javorníky X/25

 

Tradičně první říjnový víkend

13+pes, vlak Lidečko, předtím dilema pro ranní výraznější indispozici, zda tělo pokoušet, ale Pansepostaral...

Krásné babí léto, Pulčiny, hraniční hřebenovka, Makyta, část nedává kopce, tak traverzuje, ostatní čelí výzvě Krkostěny, pak kýžené valašské výhledy, Lysá Smrk. Na Kohútce již nějaké kapky, ale za chvíli po suchu na Portáši i před méněhřebenovou skupinou. Nějakých 23km . 

Dáme portášské pochutiny a sérii portášských piv, též nové výsledky voleb s otočením kormidla, tož uvidím, nic dramatického, spíše radost, že opět neuspěla značně bojovně nastavená komunistická garnitura. Někteří ještě najdem i síly na stolní tenis...a pak sice menší, ale též sdílené pokoje s úskalím chrápáče. 

Bohatá snídaně, noční vypršení, tak můžeme po suchu dále po hřebeni. Na Malém Javorníku jedna dvojička spustí nečekaně větší rozloučení, další a další se nechají nakazit, že by též již dolů. Ve sqadře 7+pes pokračujem na památný Stratenec, kde na příhodném místě i nedělní chvilka, dále na Velký Javorník, kde zhodnoceno, že i s ohledem na zvíře lepší se vrátit než sestupovat částečně cestou. Zkratky nenacházejíc dále dolů po zelené, vyrojí se i nějaká ta babka, bedel na závěr i klouzek, tak je o večeři též postaráno a akorát vlak v 15...

   

Ortler - feráty 2025

 Poslední červencový víkend  je tu opět možnost se přidat k modifikované rodinné partě starých dobrých horských souputníků. Žel bez dítek, navíc narážejíc na dovolenkové limity, z čehož vyvstane nakonec hybridní akce absolvovat alespoň hlavní výstup. K našemu páru nabídneme místo v autě, čehož se chytne Vl.k, avšak nikoliv jeho žena. Nezabere ani lest zaplacené zálohy ani možnost spojit s návštěvou jejich synka na horské chatě, kde vykonává intenzivní brigádu. Tak razíme ve 3. Nejistot je mnoho: stále dozvuky přetíženého a raději nedomýšlet jak zraněného kolena z běhu pořádaného dotyčným hochem, vlekoucí se tenisový loket, trochu limitující možnost posilování na náročnější výstupy, počasí aj  

Plán je velkolepý, nijak neambiciozní: v pátek po práci dojet a dojít na chatu Dümlerhütte, pobesedovat s čerstvými maturanty, někde se ještě projít, sejít, v sobotu se otestovat na Attersee ferátě, večer zakempovat někde u Suldenu, v neděli se potkat s hlavní skupinou, vylézt nejtěžší italskou ferátu, ubytovat se na Payerhütte a v pondělí výstupový den na Ortler, pak rozdělení cest, my směr k domovu s nějakými ferátovými zastávkami, zbytek k Marmoládě...

Hlavně však počasí chtělo jinak, leč nedali jsme se. Trochu neplánovaně se ocitáme na parkovišti u jezera Gleinkersee ,  dále skoro 2 hodinový strmější mokrý výstup, nemládnoucí dámě dává zabrat, ale pak kravičky, modřínky, chata na louce přeci jen dodá kuráže. Na chatu docházíme, sice s deštníkem, hoši i personál nás vřele vítají leč nikterak vip velkorysostmi. Naučíme se hrát kostky s tím, že kdo nemá štěstí ve hře nemá ho vůbec, jak praví jistá dcérka. Ráno po velkolepé snídani chcanec...a čekáme a čekáme, tak další kostky s lepšími výsledky. V 11 ustává, tak čas k sestupu, nabírajíc časové manko. Hoši nám jej ještě zpestří dováděním na 4kolce, dále pěkný vodopádek vyvěrající z jeskyně, starodávný mlýn zpříjemňují cestu do Rossleithen a k jezeru. Střídavě lijavec, tak na nějaké testovací polezení nezbývá než rezignovat, stejně až večer dojíždíme do kempu v Trafoi , kde v dešti zastanujeme, s povděkem využívaje zázemí společenské místnosti. 

Ráno nelije, tak prolezem místní ferátku otestujíc výzbroj a přesouváme se do Soldy, vzpomínaje na zimní cestu zpřed 2 let. Chvíli počkáme na zpožděné kumpány a frakcionovaně se začínáme trousit nahoru, zataženo leč nedeštivo. Sraz na první chatě- Tabarettahütte a ukáže se. Vracejíc se pro jistotu pro pláštěnu pak doháním naši posádku, serpentiny lesem, pak traverzík, vcelku nenáročné 2 hodonové stoupání. V hlavě se rodí odhodlání, že to s tím počasím není tak zlé, což tak to přeci jen zkusit nahoru údajně nejnáročnější ferátou. Na chatě chvíli počkáme na dotrousící se zbytek a Rádík odzbrojí svým křenícím se stylem : B. asi nám nezbude než se vydat na ferátu, co? Část váhá, přidávají se další, přebalování, zbytek, co půjde normálkou si rozebere přebytečný ledovcový matroš a razíme. Odzbrojující značka zamezující vstup babičkám s pejsky a za chvíli stojíme pod stěnou, ryze kolmou stěnou...s nataženými svislými lany. Nalézáme, uvidíme. Rodinka sic s nabušenými mladíky to po pár délkách vzdává a nakonec pokračujeme ve 4. Fuška, někdy hraniční, čistokrevné D úseky, ale nějak to jde...Spíše děsí pomyšlení, že ústup v tomto terénu je již nemožný...a co ještě přijde...A přišlo. D/E, E. První D/E ještě ok, ale přichází Gele Knott...a knockaut. Šikmý, hladký traverz, žádné stupy, jen vyhlazená skála. První kamarád válčí na každé délce, oddechuje s odsedkou, což psychicky nepodpoří, čekáme...odhodlaně nalézám. První tři délky jakžtakž, též pro jistotu odsedka. Trojí přecvakávání však ubere sil...a na čtvrtém. cvakání- ruka povolí! Poprvé sjíždím, naštěstí v odsedce...Do háje. Druhý pokus, bohužel regulérně padám, málem i ztrácím mobil. Do ještě většího háje...a to již začíná lehce kropit. Sil ubývá, zpět to nepůjde...Musím nahoru. Naštěstí se tělo i duše nějak vzchopí a nakonec i přes E úsek ani nevím jak. Tak to bylo něco, druhý do sbírky děsivých ferátových zažítků, které již opravdu nemusím. (Vedle prověšeného mostíku na Jägihornu). To ještě není, vše, ještě pár výživných kousků, jedno hladší Dko, ale již nějak zdárně. Schvácení dorazíme na chatu Payerhütte cca s hodinovým zpožděním proti předpokladům (nakonec necelé 3 hod), kde nás vyhlíží s neskrývanou úlevou zbytek. Pak již uvolněné pobesedování na chatě i vedle, pohledy na serpentící se Stelvio, na malou chvíli se i vrchol ukáže. Se skepsí stran zítřka uléháme na palandy v podkroví.  Ráno se ukáže...  a ukázalo. Nic. Mléko, sněhový poprašek. Tak bohužel. Cíl pro příště a  ústup.

Na parkovišti rozlučka, větší část míří k Marmoladě, naše auto zpět do Rakous. Zastávka  v malebném městečku Glorenza, ještě jakžtakž jen zataženo. Pak se ale již spustí a nepustí. Intenzivně monitorujeme meteoradar, kde by se tak dalo nejlépe zakotvit a ještě povýletit , spíše se však přání stávají otci myšlenky. Dojíždíme k jezeru Achensee u Insbrucku, zakempujeme v notně předraženém kempu, tentokrát bez možnosti se ukrýt v nějaké kulturní mistnůstce...a očekáváme, že večer lijavec ustane, recepční vyvede z omylu, až zítra, dnes smůla. Posečkám v infocentru v aquaparku, vyrazíme alespoň na menší obchůzku k vodopádu. Ráno bude líp, dopoledne přestane. tak chvíli se opláštěnkujeme a pak to půjde. Nepřestalo.  2 hodiny dešťového nijak nenáročného výstupu  na plošinu  Mauritzalm, sušení a oběd na Erfurter hütte a čekání, rokování, zda jít zprava či zleva. Kolem 13 se konečně vyjasňuje. Vyrazím plni odhodláni vstříc 5 vrcholkům. Krajina malebná, louky, kravičky, čnící skalnaté pyramidky. Hned na první však zásek. po zajištěné cestě na  Roßkopf (2259m) valí voda, zkusíme nalézt, ani náhodou, jedna velká klouzačka. S chlapcem se nedáme a vrchol zdoláme alespoň oklikou, jsou možnosti kopce obcházet, tak různě hybridně prolezeme další  Seekarlspitze (2261m), Spieljoch (236m), chvíli slunko, chvíli zataženo a pár kapek. Těšíme se na závěrečné polezení, že se plnohodnotně zapojí i dámička, pod Hochissem (2299m) se navlékáme...a zase lijavec. Opět není přáno,  ale opět si objedeme, nahoře místo odpočinkové plošiny ovčinec, tak rychlá spádíme již dolů, slunko již vítězí nad mraky, tak krásnou krajinku dále s vyhlídkou na jezero, kytičky, protěže aj. To nemohlo být hned? Kolega ještě marně loudí šálek mléka na Dalfazalmu a pak již náročnější serpentící dlouhý sestup, zastávka u vodopádu s plány zdolat zítra a též nepoleví odhodlání jezerního koupání. Krásno, fryšno. 

Chtějíc vytěžit z destinace, tak ještě ráno rychle zpět k vodopádu Dalfazer na zdejší vlhou ferátu-. Vlhkost se ukáže nad síly jindy nezdolné křehčí části, tak si polezeme s kolegou a pak přesun k Salzburgu. Dosti časové manko, ale odhodlání se konečně dostat na Attersee Klettersteig vítězí. Trochu se pomotáme kolem sesuvových plotů, teprve 14:30 u dolní cedule, pak nález, tentokrát hned na úvod testovací D/E, což též nad síly dámičky, leč postaví se velkoryse, chlapci běžte, já se zrelaxuji u jezera. Polezení parádní, lidi skoro žádní, výhled na jezero a další dálavy, k tomu okořeněné duchaplnými citáty. V 17 hod. jsme na vrcholku a pak okružní sestup. Setkáváme se v 18:30 hod. v rybí hospůdce u grilovaného pstruha a ještě neodoláme koupeli, toť blahodárný závěr, konec dobrý, tak vše...       

                                                 FOTO   😎                                                      

Destruktivní vliv ideologií

 Jistě je správné bojovat za nápravu světa, věci veřejných. 

Na začátku bývá správná idea, o které není potřeba diskutovat. Že je třeba chránit planetu, nechovat se k ní hovadsky, že člověku v nouzi je třeba pomoci, že člověk jinaký by neměl být perzekvován atd.  

Z ideí se však vytvoří ideologie, kde se potlačí nejen zdravý rozum, staletími vytvářená věda, přírodní zákony. A začne se měnit svět, násilně, po lidsku, v duchu správné " ideologie". Když to nejde přirozeně, tak to půjde po našem. Vyráží do boje pachatelé dobra, My vás toho Správného postoje naučíme.  

Že si na Zemi přikládáme pod kotel není potřeba diskutovat, ale že to změní Evropa podivnými regulacemi, poručí větru dešti nesmyslnými povolenkami, které povedou ke zchudnutí obyvatelstva, tímto k dalším a dalším regulacím, přerozdělování a stejně k povšechné naštvanosti z čehož vytěží jen populistické partaje  s dalšími nedozírnými následky? A že pokrytecky vytlačí velký průmysl do třetích zemí neb betonovat a stavět mosty z oceli se opravdu bude nadále, ale " my budeme čistí"?

Že člověk jinaký, třeba s jinou orientací, je též člověk a nezaslouží si posměch natož jakoukoliv perzekuci snad ve 21. století též není potřeba polemiky. Ale že tímto uděláme z každé odchylky akceptovatelnou normu, což začneme vštěpovat dětem od mateřské školky a uděláme jim v hlavě naprostý maglajs, že již neví, k čemu se vztahovat a jak se identifikovat, neb když je vše v pořádku, tak v důsledku neplatí nic?  Vytvořili jsme dobro nebo podivného zmateného novočlověka? 

Kolikrát to již tady bylo. 

Cit: 

V historii společnosti lze nalézt řadu příkladů, kdy vládnoucí ideologie vycházela z chybných závěrů a společnost místo k prosperitě dovedla k úpadku. Pouze proto, že vládnoucí třída odmítala racionální kritiku a nebyla schopna sebereflexe.

Typicky éra socialismu, založená na dogmatickém předpokladu o nutnosti společenského vlastnictví výrobních prostředků a nadřazenosti dělnické třídy.

Stejným omylem je green deal  kdy společnost přijala dogma o revoluční náhradě fosilních paliv obnovitelnými zdroji a tzv. zelené transformaci společnosti, s předpokladem, že zbytku světa poskytne vzor , který bude následován. Vše pro zajištění vyššího cíle, záchraně společnosti před dopady změny klimatu .

Tohle už tady jednou taky bylo. Výzva bolševického Ruska ke světově revoluci, která jednou provždy odstraní vykořisťování člověka a přinese blahobyt světu.

Dekarbonizace společnosti je správná volba, ale "zelená norma" je duševní slátanina, která nerespektuje společenské a přírodní zákony a EU vede k úpadku ekonomickému i společenskému.

Sovinec V/25

 

Tradičně ozdravně relaxační pobyt, tentokrát po druhém květnovém svátku

Tradiční cyklodojezd s výzvou paseckého kopce, tentokrát znovu v tandému s americkým brachem

Pankové betonování

Dobrodružné zachraňování oken, resp. rámů z chátrající historické hospody, nakonec i ...s tanečkem

Večerní štrajtování

 Bohoslužebné zamýšlení o duši v chrámu těla a osazení cedru libanonského.

A cykloodjezd oklikou bohem zapomenutým i obdařeným krajem- Jiříkov, Kněžpole, Hůzová Mutkov...  

Schladming 25

 

Pololetní volno, když tentokrát nemohu počítat s jarními prázdninami, tak aspoň teď něco alpského. Plán něčeho bližšího, Kreischberg - Lachtal, ale přidají se tradiční souputníci, s návrhem Schladmingu, který mnou též ještě nepolíben, tak proč ne. Trochu láká i běžkování v Ramsau, ale do 3 dnů nevměstnáme.   

Zvyklé zmatky stran shánění ubytování na poslední chvíli, zíráme, jak vylétly ceny, též potíž skloubit požadavky dvou rodin, druzí potřebují posunout o den dříve kvůli lyžáku dcérky apod. takže x mailů, nakonec kývnem na paní Karin s minimem informací. 

Kamarádi dorazí ve středu, posílají dobré reference, my ve čtvrtek po práci, narazíme na ucpanou Vídeň, pak již bez potíží, trochu mlžené semmeringské serpentiny, dojezd necelých 6 hodin. Ubytko příjemné, vměstnají se akorát 2 partaje, 2 pokoje a do kuchyňky se též nějak vměstnáme.

    Ubytování u Reiteralmu, ráno se vypravíme odděleně, trochu nedomyslíc parking  na kraji Schladmingu. Ceny skipasů závratné, byť pořešíme online, ještě že, aspoň akceptují poměrně odrostlé děti - s juniorskými i dětskými sazbami.  Sice zataženo, ale viditelno. Při pátku není moc lidí, tak intenzivně zbrázdíme Planai . Sledujeme, jak vrtulník dva dny likviduje tribuny po světovém poháru. Lyžování parádní, sjezdovky široké, upravené i dostatečně dlouhé, drží až do odpoledne. Většinou však technický, protilehlé úbočí Dachsteinu však již holé.  Takové jsou zimy. ( A dcérku prudí tatíkovo nadšení výhledu na slezlou stěnu Johana). Sjedeme se aspoň na oběd, kde poměrně dlouho bojujeme o přízeň kelnerky. V malém světě hoch potkává skautského souputníka. 

A pak trochu poblbnutí na měřených slalomech skicrossech apod. Večer se oddáme příjemným a intenzivním herním aktivitám, vědomostní Desítce i nezvykle vyrovnaným Osadníkům.

   Ráno se chvilku potkáme u snídaně, pak zas ale každý svou cestou neb s denním posunem se trochu míjíme v preferencích. Domluva srazu na oběd tentokrát trochu uvázne. Krásně se vyčasuje, inverze, ráno pojezdíme nad mračnama, tentokrát Hauser Kaibling, Zprvu krásné prázdné sjezdy do údolí, ale v 10-11 přichází "vydrb", zrovna nájezd autobusů a 1/2 hodinová fronta, takže pak úprk do horních částí, kde při sobotě též u lanovek husto, ale nějak snesitelně. Na širokých svazích problémy nejsou. Občerstvíme se tentokrát sami, aspoň využijeme fajn tip i s rychlou obsluhou. Potkáme se na fajrunt na svěťákovím dojezdu a pak ve Sparu.  Večer necháme mládež svým hrátkám a pánsky pobesedujem...

  

V neděli ráno již loučení, kamarádi mizí a my se vydáme na zbývající kopce- nejbližší Reiteralm-Hochwurzen. Plány zkráceného lyžování a návratu vezmou za své, když nás pohltí vcelku prázdnější areál, parádní pisty, paralelní slalom a ještě i potřeba rekognoskace Hochwurzenu, kde již podmínky trochu horší, občerstvení, přesun...a blíží se 16 hodina.  

Fajn, že již mám střídajícího řidiče...

     

        

Adventní Jeseníky

 

Xtý, již nepočitatelný ročník, padl tentokrát  půlku prosince a 3. adventní víkend. A po roce opět modifikace 10 malých černoušků: Je nás hodně, v listopadu nahlášeno cca 11 hlav, to se do dříve zamýšlené chatky někdy u Červené hory nevměstnáme, tak loňská jistota s tím, že část bude ve stanu. Komplikace stran klíčů, předávání jak štafetový kolík přes různé kurýry, hasiče. 

Na nádraží je nás 6, jedna dříve nadšenkyně již odpadla pro kašlík, mrznoucí déšť zastaví vlak někdy u Rudy, kde přistoupí dvojak, to jsme v 8mi,  přes hodinu ztráty, odtah zpět do Bohdíkova, v Branné čeká kamarád z opačných končin, který si mezitím málem způsobí na ledovici úraz, který naštěstí jen přenese na zlomenou hůlku a (ne)konečný počet 9. Záhy nazouváme sněžnice, zatím nepříliš příznivo, zvykle cestou necestou, Alojzov, Josefová, vyšplháme na další tisícovku - Polom, s následným krkolomným sestupem, proč by to mělo jít pohodově hřebínkem, když se dá zeslízt na cestu přímo srázem přes asi 10 m skalní stěnku...Odpojuje se kolega, bylo s vámi fajn, ale stačilo, dojdu si do Kout...Zůstává 8. Vozka Keprník již konvenční trasa leč se též stmívá a někomu docházejí síly. Pod Vozkou se již tradičně odpojuje páreček - my raději bez noclehu. Je nás 6.   Držíme se však plánu, byť chatka je pod Keprníkem, to je přeci ze Šeráku kousek, tak pivo na Šeráku a pak jen seskočíme. Beseda s občerstvením i půvabnou samoběžkyní, načež se ozve další: bylo s vámi fajn, ale dál již to nedám, ubytovávám se zde, když mají místo. Jsme na 5tce   Další pár svírají pochybnosti, neb v neděli ráno nějak spěchají, sejít tam, či onam, nakonec ještě ukecáme...Nacházíme odbočku, dle loňského výkonu pana Lišáka to je jen kousek po vrstevnici. Chvíli normální cesta, neodradí omezující štěrková halda varující návštěvníky, tudy ne...po 200m však končí, na mapě sic jakési čárky, které ale realitě vzdálené.  Pionýrsky si klestíme cestu přes padlé stromy, větve, potoční kaňonek, sněžnice trpí, až leckdy vypoví službu. Hodinku zápasíme, zjišťujíc, že máme za sebou sotva 500m, před námi hůře proniknutelné smrkoví, načež úderník zavelí ke zvratu...To je malér neb alternativní trasa  znamená přes 4 km okliku nudnou cestou, po celodenním pochodu.  Tak tomu se říká nadoraz. Plán, jak budem ve 20 hodin si užívat romantiky lesní chaloupky tímto vezme za své. V 10 hodin se doplahočíme do vymrzlé boudy, v kachlových kamnech sice zatopíme, leč rozehřátí velmi pozvolné, tak se zahříváme dalšími vrstvami, někdo hned ve spacáku a vnitřně.                                                                                                                 Brzy ráno se odpojí další páreček a zůstává skalní 3ka. To již bez větších akcí a dobrodružství sestoupíme do Bělé předat klíče do hájenky a budem předpolední návrat.  

  

   

Sešlý Králičák X/24

 

Již tradiční říjnový přechod Sešlé grupy, milion chat obsazeno, proto padají Beskydy a touha dokončit pohraničí, tak návrat do Jeseníků a nocleh na polské straně hor. 

Složitá domluva se svérázným chatařem, otazníky dopravy bo pes, bo 3 týdny po dalších brutálních povodních. Nakonec OK , jen počasí příliš nevychází 

Sychravo, ale bez většího lijáku, loudání, rozhledna na Štvanici se samočepem, naopak zklamání na vrcholu Snežníku - rozhlednou větrnou a vlhkou, podvečer chata a 20ti místný bejvák jen pro nás...škarohlídi stejně remcají. Ještě  večerní výběh na tisícový Średniak a zajímavá 5sekundovka - vědomostní hra, s překladem.

Sice soukromí, ale ti vlastní chrápáči!... Před snídaní s milou ještě rychloprocházka na další 1000kopec- Zmijowiec, pak hezká leč bezvýhledová hřebenovka, další rozhledna-Klepáč, resp. Trójmorski wierch a  na sestupu nepřeberná úroda bedel! 

Cíl  v Prostřední Lipce a Leo

Rumunsko 24

 

17.-26.8

 Tak letos pro změnu zase na jih resp. JV a trochu jiný Balkán. Sice se modifikují cíle zase přidat 3 topy, holt vrcholky Moldavska-Rumunska-Srbska, potažmo Bulharska jsou dosti  vzdálené. 

Sestava 3.rokem jen mírně modifikovaná, tentokrát již 2x4. Na poslední poradě trochu rozpaky; nepojedem raději někam na sever, když je takové vedro? Ale rozpuštěny, do map vloženy body zájmu a v so ráno na JV.Tomu se říká rychlopříprava. Cestou občas fest zabouří, na jedné zastávce málem úraz od slunečníku, po kufrování Budapeští se vede tradiční spor mapy.cz vs google, ve prospěch toho druhého. Takže definitivně: mapy jsou sice přehlednější, ale méně zohledňují, resp. v zahraničí prakticky vůbec, dopravní situaci. Shodnem se na zastávce v Debrecíně, kde však žádná šunka ani klobásky, zato se ocitáme v protestantské katedrále na svatbě, ve městě výzdoba makrokvětin a hmyzu, zmrzka, taky po stopách F.Liszta a pak úprk než přijde další liják. Podvečer dosahujeme Ferrata and rafting kempu ve Vadu Crisului, což má být startovacím a poradním bodem pro další plány. Trochu obavy ze zaplněnosti se ukáží jako liché, naopak nás vřele vítá majitel a nabízí velmi příznivou cenu (5E/os). Ujíždíme bouřce, ale zdá se nás každou chvíli dostihnout, tak rychlostanování, ale nakonec po suchu. Využijeme bohatou kuchyňku i možnost posezení s potupnou prohrou v ne tak dávno objevené vědomostní hře 10-tka, která nás pak nestereotypně provází večery. 

Naše část grupy je odhodlána pro zdejší blízké feráty, další váhá, ale nechá se zlákat, meteoradar však skýtá nepříliš příznivý pohled, tak se pomalu a nejistě vypravujeme, padá pár kapek, ale nakonec nic.  Pro jistotu začneme raději na B-ku, přesto část  vystresovanější, trasu zdolá, ale na další rezignuje. Nahoře se potkáme se zbylým členem a pokračujeme vrchem připomínajícím NP Podyjí. Další vyhlídka a sestup k již nefunkční trati, rekognoskace tunelu a za přítomností a nakonec i jedním inzultem dotěrných vos dáme zavděk občerstvení v bývalé drážní budově. Pokračujeme k jeskyni, kde  se srocují nějací návštěvníci, na vstup rezignujeme a pokračujeme k půvabnému vodopádku s ledovou tůňkou. S hochem neodoláme příjemnému osvěženi, ten i se skokem a podplavbou, pokračujeme podél říčky, na které se občas někdo snaží poměrně marně vytěžit nějaký vodácký zážitek. Část pokračujeme na slušnou C-kovou ferátu, kde však již začíná poměrně žhnout a lano pálit. Završeno atraktivním mostkem. V kempu při jídle porada, zda zůstat, nezůstat, nakonec balíme a pokračujeme směrem Hunedoara, dle času modifikujíc plány bližšího kempu.

 Zprvu se trochu nekonečně motáme skrz obce, po chvíli dálničního poklidu se rozsvítí kontrolka pneumatiky. Zprvu neznepokojuje, dofoukáme a pojedem dále, to již známe, že je občas pokles. Když však za chvíli svítí znova, tak znepokojí více, zvláště, když je slyšet zlověstné syčení. Dofoukávajíce, do cíle 20-30 km nějak dáme, vyšplháme do podhradního rockového kempu v Devě , kde přívětivý majitel pomůže s výměnou kola, na které je po sundání děsivý pohled- asi 10 cm rýha na vnitřním plášti. Ještě, že zcela nebouchla. Tak na ráno program daný. Grupa se vydá na blízký hrad  a s milou hledáme pneuservis. Průběh pánsestará- tyto pneu nemáme...ale zrovna chlapík přezouvá, tak své staré na dojetí poskytne, tak se domluvte... Usmlouváme nějakou spíše pro chlapíka výhodnou cenu, vyměníme přední dvě a ještě jednu vezmeme rezervně. Zbytek si mezitím prošel udržovanou a opuštěnou zříceninu, můžeme zabalit a posunout dál, na Korvinův hrad v Hunedoaře, nesprávně též spojován s Dráculou, údajně jeden z největších v Evropě. Počasí notně žhnoucí, prolezeme bezpočet věží, neuspokojíme se suvenýry a uvízneme v lepší občerstvovně s nestíhajícím personálem, pletoucí se  chicken a bůček. Při odchodu pak přichází panika kvůli objevu v.s. boreliového erythema migrans. Máme vytyčený cíl, tentokrát penzionu, cestou však každá posádka najde jiný market, dojíždíme s předstihem s legračním úvodem, když gps a mapy zavedou k nějaké ruině. Načež hoch hlásí vítězoslavně 2:0 pro google. 

V opuštěné vesnici luxusní podmínky, sál s kulečníkem, venkovním bazénkem apod. V tu chvíli však zažíváme zcela opačné pocity, zatímco naše posádka si užívá relaxu, tak přichází znepokojivá zpráva od druhé : my se zdržíme...tušíme podlehnutí boreliové panice, což bohužel nemá býti koncem zkušenosti s rumunským zdravotnictvím. Po čase přijíždí jen část posádky, žena ponechána v nemocnici, čekající na kýžená antibiotika, navíc dcérka jeví známky břišního dyskomfortu, který zprvu , bohužel chybně, přičítáme serpentinám. Ale částečné herní veselí, ještě i kulečníková partie...Ráno však marně čekáme na druhy u snídaně. Další znepokojivá zpráva: Noční zásah ZZS, dcera na kapačkách, zbytek dospává a dalším též není moc dobře. To není dobré pro další vývoj. Rychloporada, navíc faktor horší předpovědi v horách dále modifikuje plány. Rezignujeme tímto na zde plánované ponory, pobereme hocha z druhé posádky, vyhlížejícího zdravě a zamíříme na Transfagaraš v 5ti. Cesta zpěvná,  rozverná, s ne vždy plánovanými zastávkami, tu doplnění zásob, tu toaleta...a vjíždíme do serpentin...V jedné podivná skrumáž...a ejhle krásná medvědí rodinka! Gps hlásí najednou prodloužený dojezd. Na sedle se to štosuje. Dojíždíme do zácpy, vyhodnotíme než zde 1/2 hodiny popojíždění s nejistým parkováním, tak bereme zavděk místu u krajnice a ten 1km dojdeme. Nejprve první patálie, zalomí se klíček v rakvi! nemůžeme vyrazit bez spacáků. Naštěstí zoufalé cloumání nakonec víko otevře, což v této perspektivě záchrana, dále pak odkázání na popruhy. Během přebalování přichází liják, za chvíli znova, ztrácíme hodinu, jdeme se ukrýt k jezeru do restaurace,  posuneme auto...déšť se umoudřuje tak je čas vyrazit...17:15...Dyť to je jen 8 km, tam jsme do 20. Cedule, do... Podragu 6 hodin.! Zadělává se na nemalý malér. Když to dobře půjde s děvčaty, tak jsme tam v 11. Zabalit, stavět zde stan? Někdo zahlásí, že jsou pod trasou bivaky, tak záloha...děj se vůle a jdem...První strmý výstup, krásné jezero Capra, traverz, nahoru, dolů, po necelých 2 hodinách ukazatel 4...co znamená že jdeme podle jejich času, jen mírně rychleji. To není dobré. Horem dolem unavuje, pěkné skalní okno a zase dolů a na protější kopec raději nehledět. To není šance rozumně stihnout, tak vysíláme chlapecký předvoj. Děvčata již začínají pomalu stávkovat, začíná se šeřit, na posledním sedle již vytahujeme čelovky, ale taky pohled na hodiny a chaty pod námi naplňuje jistou úlevou. Je 21 hod, kde vznikla ta časová trhlina?  Optimismus trochu schladí naproti běžící hoch připravující nás na řádně nevrlou babu chatařku. A skutečně. Bachařka se nás ujme jak v lágru, je skoro půl 10, tady se již spí, zde máte postele a rychle na kutě...My ale taky chceme jíst. Ach jo, tak si sundejte židle u jednoho stolu. Dojídáme vlastní klobásy. Mezitím se však ozřejmuje jistá nevolnost kooptovaného hocha. Snad jen únava při přepáleném tempu...

Ale noc na toaletě, obtížné usínání s chrápači, sice slunné ráno, ale výraz chlapce nevěstí nic dobrého. Zjevně viróza zasáhla celou rodinku. Časové zhodnocení, pohled na kilometráž a rychlé rozhodnutí: vyjdeme na sedlo a pak se rozdělíme, děvčata vzdávají i tak pro ně náročný vrcholový útok a pokusí se o doprovod do základního tábora. Tatík se synkem vyrážejí vstříc nejvyššímu kopci a pokusí se skupinku dohánět.  Pelaší svižně po hřebeni na východ. Po dalších traverzech pohled na masív Moldoveanu trochu děsí, ale nakonec se zvládne i závěrečný výšvih, mezitím s družbou s rodáky dokonce stejného města, tak chvíli spolu pobudem na dvojčeti Vistea Mare, hoši pokračují v hřebenovce, s chlapcem pak ve 12 hod opojné chvíle na hlavním vrcholu (2544 m), uděláme radost českým pivem a pádíme zpět, přes další nekonečné hory, doly. Je jasné, že svůj předvoj nedoženeme. Navíc se začíná zlověstně zatahovat, přidává se hromské burácení. Schovat se není kam. Pádíme, co se dá, rychle vrchol Mircii (2470m) odkud první skupinka posílá kochací fotky, další hřeben a již to přichází. Zrovna cesta sestupuje z hřebene, tak aspoň blesky nepřitahujeme na vršku, choulíme se v pláštěnkách i s další dvojičkou v jakémsi údolíčku, bouchají do nás kroupy, po asi 10 min usoudíme, že takto přečkávat nemá cenu a pokračujeme. Naštěstí bouře po dalších 15 min. ustává a na dalším hřebínku již slunečno. Přejdeme řetězová pole, s různými strašicími názvy, ale nic na nich dramatického, to již jsme na včerejší odbočce, dále to již známe.  Vlevo se vinou serpentiny Transfagaraše, pokušení sestoupit, ale pokračujeme hřebenem, již je toho tedy dost, chvíli relax u Capry,  kde pár stanů a božský klid. Milá běží v ústrety, je již po 16 hod, skupinka relativně fit v restauraci, kde jak u snědeného krámu, zbylá místní specialita jakési smetanové dršťkovky příliš nadšení nepřinese. Přebalíme přičinlivě přemístěný vůz a probijeme se mumrajem na hlavní transtah, serpentíme s občasnou kochačkou, s mírným zklamáním, že kolem žádná zvířena. Tu vjíždíme do pásma lesa a ...začíná neskutečné safari, tu rodinka, nezbedné mládě zápolící s patníkem, panáčkující matka, již padá tma,  svítící oči kolem cesty! Trochu nekonečné objíždění přehrady Vidraru, souputníci mezitím posílají relax apartmánová fota a již vyjadřují starost. Nacházíme je v luxusním domečku se sportovním zázemím ve vesnici Bucsenesti. Někteří zotavení částečně, někteří méně. 

Ráno krásně, trocha stolního tenisu, doznívající viróza na jednu stranu modifikují plány, na straně druhé naše medvědí story vyláká indisponovanou část ke zpětné jízdě. Naše posádka vymyslí alternativu, mírně zpět, shlédnuti pravého Vladova hradu, který však zavřen, tak jen zdola a pak procházka parádní soutěskou Valea lui Stan, s patřičným varováním před brtníky a též vybaveni storkami o obtížné prostupnosti, ale v jiné ročním období. Připomíná Slovenský Ráj, lávky, žebříky, kaskádky, vodopádky. Pěkné. A pak sestup lesem k přehradě. Docházíme k lesní cestě, kde nás posádka rodinného vozu varuje před méďou kousek před námi. Jéje, to již není safari z bezpečí auta a únikových cest málo, sráz nad námi i pod námi.  Píšťalky, trocha povyku, asi zvíře odradilo. Jsme v bezpečí u velkolepé hráze, kde se občerstvíme místními preclíky. Chvíli cestou k autu, s oddychem, že nás bezbranné zvířata minula - a co je to za hemžení u auta? Mátinka s přerostlým dítkem očuchuje kufr! To je mazec. Naštěstí klaksony kolemjedoucích odeženou 100m dále, takže pak můžeme opět sledovat rozmlsané šelmy s krajíci chleba. Druhá posádka ze severu, my objedem Fagaraš z jihu a sraz v Brašově. Cestou sice četné opravy, serpentiny únavné, ale též krajinná kochačka, z jedné strany Piatra Craiului, z druhé skalnatý masiv Bucegi. Též něco z toho v tajných plánech, ale ne na vše časoprostor. Druzi mezitím bookují Brašov, složitá navigace i krkolomné parkování, přivodí trocha napětí v týmu, kterak se řidič nemůže spolehnout na navigátora. 

S hochy si dáme ranní jogging k Hollywoodu, resp. písmenkám města na kopci Tampa,s patřičným varováním matky, že u Brašova měla být nedávno  šelmou roztrhána nebohá dívka. Šelmy nepotkáváme, zato úchvatný výhled a ranní klid. K tomu vyzvednem stromovou kešku a spádíme zpět ke snídaňovému týmu, který ještě mírně indisponován, ale podezření u naší části se naštěstí nepotvrzují. Pochodíme sympatický Brašov, katedrálu místního reformátora Hontera, Černá, Bílá věž a scházíme se v hranolkárně. Další zastávka je ve vesničce Vicri, což se ukáží jako takové méně uhlazené jihočeské Hodslavice, s cílem jednoho z fortifikovaných německých kostelů. Místečko půvabné, klid, pár švestek, farmáři, tvrz s místy před zhroucením, u nás by jistě dávno zavřeno pro životanebezpečí, ale taky spousta informací o rumunských Sasech, kterak byli přizváni chránit místní kraj, výrobě kachlí apod. Večer zakotvíme v Sighisoaře, malebné středověké transylvánské perle, Vladově rodišti. Historické městečko milé, komorní,  scházíme se na zahradě hotýlku k občerstvení. Poté, co jsme využili vlastních zásob, to chce něco malého. Zrak padne na lákavý název mixlepixle, to bude nějaký zdravý fermentovaný zeleninový pokrm, domnívám se. Místo toho pár značně kyselých paprik a okurek. No trapné poučení. 

Společnou kuchyňku okupují a omezují neustále volající Indky, ale na pokoji pro změnu luxusní koupelna. Bohužel zotavování nemocné části nepostupuje příliš zdárně a nepohoda se různě přelévá. Tak se po snídani dělíme, projdeme tajuplným neudržovaným hřbitovem, sejdeme po schodech, u suvenýrování se potkáme s druhy, Dracula sem i tam, nakonec hoch zláká do jakéhosi interaktivního muzea, část o místních legendách a významných persónach, německém astrofyzikovi H. Oberthovi, no a pak hlavně Vladovi Tepešim-  Draculovi...a vše v angličtině.  Dítka čerpají, tatík na tureckém kázání, které mělo přispět k posouzení, zda byl padouch či hrdina. Asi jinak vnímá současný našinec - i skrze odporné napichovací praktiky nejen nepřátelských Turků, jinak patriotický místňák.  Přichází chvíle rozuzlení dalšího směřování výpravy. Pro trvající zažívací nepohodu se spřátelená osádka rozhoduje pro návrat, cestou nějakých tvrzí. My modifikujeme seznam zájmových bodů. Objevujeme ne tak vzdálený bombastický solný důl Salina Turda. Tak po Halstadtu a Wieliczce do sbírky. Ten pro změnu neuzpůsoben ani umělecky(W) ani tolik naučně (H), ale vyloženě zábavně. Tak v obrovské díře se nachází jezírko s lodičkami, ruské kolo, herna stolního tenisu a dalších menších sportů. Podléháme atrakcím, dcerka se učí pádlovat na lodičce, časoměřič na nás zapomíná u kulečníku. Samozřejmě masovka, ale přijatelná. výtahové frontě unikáme schody, projdeme dlouhatánský tunel, abychom zjistili, že východ ústí na zcela jiném konci vesnice, tak občerstvení a zpět, což jistě prospěje dýchacím cestám. Nahoře ještě solanková jezírka, kde však smočíme jen nožky a googlime nějaký ten campground cestou na sever - chtějíc aspoň trocha ochutnat Maramureš. Zklame jeden, zavřený, další, již neprovozován, napotřetí to vyšlo - u milých postarších farmářů na zahradě ve vesničce Nires u Dej (Zwaluwnest). Chybí jen zázemí kuchyňky. 

Večerní pohrání a ranní družba s koštem domácího nápoje, pozoruhodnými historkami o pana domácího o založení kempu, záchraně bohatého Němce, který se patřičně odvděčil,  tentokrát v němčině, tak výjimečně lepší porozumění než dítka. Dále pak na sever, Navštívíme úchvatný novodobý klášterní komplex Borsana, dále ve vesnici opodál starobylý dřevěný kostel s hustými biblickými malůvkami místo kázání, prostě neděle, jak má být. V touze po autentické vesnici se poněkud zaklikatíme do vesnice Breb, kde ale též již proniká turistická komerce. Tož si dáme na závěr v pravém hostinci něco pravého typical zdejšího. Ale kolem pěkné dřevené chaloupky s vyřezávanými bránami, kostel, všude též krojované panenky. Cesta občas štěrková, ale též EU cedule o dotačních renovacích. Se zpožděním dojedeme do Sighetu  v touze navštívit muzeum komunismu  v dřívější vesnici. Máme asi tak 3/4 hodiny, ukecáme přes nerudnou recepční vstup  a pak jen s hochem letem světem přes cely s expozicemi včetně našeho Havla či Palacha. Děvčata mezitím si projdou nějakým fesťákem žijící městečko, též pak chvíli poslechnem jakousi místí Evu Farnou ( Adda) a na závěr dne ještě místní raritka-. Veselý hřbitov v Sapantě.  Jakýsi lidový umělec se rozhodl ztvárnit to dobré, ale i ze života nebožtíků v art brutových malůvkách i s veršovankami na křížích. Malebné, ale překládač vázne, tak dojem jen částečný. Nacházíme levný kempík s poměrně čistým  až luxusním toaletním zázemím, kde v noci ještě dorazí bohémská česká partička  jakéhosi sranda závodu (Gumbalkán) v autech do 20 tis.  

Pak již skoroukrajinským pohraničím vstříc opět hranice nepochopitelně obstruujícím Maďarům s frustračními nekorektními úvahami, zda tento národ má patřit do Evropy...  

FOTO         

  

               

Nízké Tatry III/24

 

Další z tradic, byť kostrbatě, tak pokračuje. Z druhdy velmi početné databáze se leckdo odhojuje, jiní mají rodinné povinnosti, u mě též pochybnosti, zda by neměly mít přednost budovatelské činnosti. Nakonec se ale dá dohromady čtverka, do posledka s nejasným cílem, chtíc již více šetřit opotřebovávající se tělesné schránky. Požadavek je jasný - tentokrát 25kg na zádech a stanování někde na hřebeni již opravdu ne... Malá Fatra? Choč? Nakonec spásná myšlenka otce zakladatele- východ Nízkých Tater. Různými šumy však nabouráme tradici postvíkendu, tak si párkrát vyslechneme brblání, že o víkendu se na hory na chaty nejezdí. Jeho oblíbená ubytovna ve Štrbě hlásí plno, mapy, booking a jedeme v pátek po práci  přímo do Telgártu. Objednávka též ubytovny, před dojezdem však přichází smska- choďtě na inú chatu, tam to budete mít lepšie... Apartmánově zařízena chalupa, stejná cena. K tomu bonus  zaparkovaného auta do neděle. 1. vaw. Nadšený večírek, pokoštování, utopence od Davídka, divná to jeho žena se v noci bůhvíproč stěhuje. 

Ráno vyrážíme do medvědího teritoria. Klasika v tomto období. Dole šafrány, stoupáním jarní sníh, ale sněžnic netřeba. Pikantní pracovní historky, jak to, že se někomu ve stejné profesi takto svěřují a jinému ne?  Jakási elektráreň, pod Prameňom Zubrovice poslední voda, věž Kraľovej hoľe na dohled...který se však horizontálně stále nepřibližuje. Každý si šlape vrcholové stoupání po svém, přeci jen 1 km převýšení je znát. Pod vrchem mlha a hlavně fičák. Nikterak studený, ale úporný. Mohutná budova neskýtá žádné zázemí, vše zamčeno, tak dáme zavděk aspoň závětří poněkud chátrající stavby. Objeví se osamělý skialpinista, který někomu dá brouká do hlavy- pred vámi na Andejcovu míří 15 Čechov. Tak tam já nespím! Občas se i Tatry vysoké vynoří, další hřeben fučí stále řádně. Naštěstí spíše z boku, neprší, nesněží a teplota přijatelná, tak pokračujeme bez větší újmy: Stredná hoľa jen s opravdu vyčnívajícím ukazatelem, Orlová, Bártková. Vítr se trochu tiší, občas i pokochání,  oblé vrcholky hřebene s občasnými skalkami, křížem u Orlové, bílá horní partie vysokých sourozenců...Scházíme do zátiší jakéhosi sedýlka (Ždiarské) v domnění, že jsme opustili sněžnou krajinu, přebalení, nač špinit návleky, chyba lávky, po mírném nastoupání následuje sice téměř rovina, ale nekonečných asi 2km brodivým sněhem. Kdopak to zavelel se odzbrojit? Taky pohled na protilehlou Vápenici hlodá pochybnosti stran zítřejšího vrcholu.  Dorazíme na zdánlivě útulnou útulňu Andrejcovu, kde se varování potvrzuje, sice nikoliv 15 leč 12 chlapíkov okupuje celý spodek. Našemu hochovi nepomůže ujištění, že sa dobrých ludí vmestí a nahoře je místa dost. Nejezdím na vandry, aby se někde mačkal jak sardinka. Nabízí se alternativa nejisté útulně Budnárka. Hodinové venkovní rokování, děvčata znavená, děsí je představa dalšího byť sestupu a zítra znovu stoupání. Nakonec umanutí se prosazuje, ještě batohy na záda a podle gps map cestou necestou, trocha kaňoningu a pak trocha krátkého krpálku a vítá nás se západem slunce ... pohádková chaloupka, prý Búda nárekov. 2. vaw! Děvčátka se omlouvají za své pochybnosti, hoch se čepýří, že měl zase pravdu...Palandy, kamínky záhy roztápíme ze 4 na 28 st., klobásky, rajčátka, až dodatečně nacházíme ve vybavení i...hořčici...No pozdě bycha. A ještě hromadný žurek- to abyste věděli, co si příště nosit, dopity zásoby za venkovního burácení, zimní bouřky. Uléháme, teplota postupně padá a ráno- pohádková krajina: 

Další vaw. Místo sestupu nacházíme elegantnejší řešení výstupu na vedlejší hřeben, panenským novým 10-15 cm sněhem, po pár propadech přijdou ke slovu i sněžnice. Zimní krása, sluníčko, tentokrát bezvětří...K nelibosti dam znovu dodá odvahy i odhodlání přeci jen se pokochat i vrcholem Velké Vápenice. V sedle Priehyba trochu brblání, holky, dyť je to jen necelá půlhoďka, ne, zůstaneme dole...ne, tak si běžte a my svým tempem...No krpálek to byl, ale chvilka a na vrcholu všichni. Moc velká paráda. Pohled na západ, sever a pak již dolů po modré. Ozývá se koleno, záda. Rovněž úmorné omílání, jak s kýmsi být či nebýt a ano, ale...Horkotěžko odkláníme téma.V dosavadním bezstarostném bezčasí již i racionální časové a logistické uvažování, zdalipak nám výstup stál či nestál za možná ujetý bus. Někdo se chce a někdo nechce honit a spíše kochat, vzpomínky na jesenický úprk...Nakonec i s kocháním bychom i stihli, kdyby...domnělý bus jel slíbených 11:50. (Dodatečně - jak je lepší pečlivější příprava- on to měl být vlak). No ale Pánsestará! Druhé mávnutí a místní farmář staví- no máte štiastie, moc ludí do Telgárta nechodí, ale já idem...Navíc s chlapíka sálá rozumnost, střízlivé sebekritické hodnocení podivné slovenské politiky, roztrpčení z nepoučitelného podlézání Rusovi. Popereme se se zámkem, autíčko v bezpečí a zpět pro namrzlé druhy. To již nemá cenu se vracet zpět přes Poprad, pokračujeme spodem s chutí na halušky, random zastavíme v údolí Jaraba, s bodrým hostinským bývalým sportovcem, pak vzpomínková jízda přes Čertovicu. Aby výprava byla vytěžená na max, tak ještě někdo přiživí myšlenku termálního jezírka, zbytek neprotestuje -  tak se smočíme v Kalamenoch. No dokonalé...  

          

       

 

Sulden 24

 

Loni Sölden, tak letos Sulden aby se to nepletlo...Trochu narychlo změnou střídavé konstelace se přidáme k jiné grupě, kde shodou okolností "malého města" navazujeme na různé nezávislé vazby. Tím ale vzniknou i svízele s dovolenou, nicméně vybojováno a výsledkem je lyžařská výprava bandy 5 rodin neb se přidají i staří souputníci místo původního matterhornského snu. Proč zrovna tam a ta dálka budí trochu rozpaky, ale přednost má skupinová soudržnost...a nakonec paráda. 

Dítka se vzorně zapojí do příprav a možno v neděli po 5 hodině vyrazit na 9 hodinovou jízdu. S prvním autem se potkáváme u Chiemsee, již tradičně nakrmíme racky i labutě, nějakých 12 st. nenasvědčuje, že bychom se ubírali na lyžařskou dovolenou, odtrpíme 100ky až po Innsbruck a pak malebným jabloňovým údolím a serpentinami jsme dopoledne v cíli. Vítá nás ryzí zimní krajina, na střechách 0,5m čepice apod.  Cesta suchá, volná, ale v ledovici by nebylo o co stát... Každý ubytován jinde, ale městečko malé a zjišťujeme. že shodou náhod bydlíme 3 rodiny v těsném sousedství a další dvě taktéž téměř pospolu. 

Rychlá adaptace a hurá ještě na běžky, perfektně upravený asi 5km klikatící se okruh v údolí. Postupně se sjíždějí další.

Ráno trochu vydrb se skibusem, kterého se na otevíračku dočkáme s velkým zpožděním, tak další dny raději vozem, ale pak již paráda, ještě i potěší italské slevy na děti. Poprvé letos prašan, ideál na freeridění, zejména teenageři se s chutí vrhnou do nových výzev. Nakonec i někteří tatíci neodolají, k tomu výhledy na majestáty Ortleru, Zebru...Holčičky zase vytvoří soudržnou nejprve 4-řici, pak 3-ku. Pojezdíme Kanzel-Pulpito, Madritsch. Další den protilehlý Langenstein s trochu pomalejšími lanovkami, ale krásnými volnými sjezdy i pohledem na odhalený ledovec. Při přesunu pak koňským zápřahem . Na seznamovací" večírek se vydáme pěšo ke vzdálenějším sousedům, byť někteří s VKH ambicemi moc nedají pár sněžných serpentinek, proběhne úspěšný lošovský a rovenský košt, banánovníkové aj. storky, dítka  jsou schopny i neelektronických hrátek a veselo ryzí zimní, téměř vánoční vesničkou dom. 

Uprostřed týdne vychází horší, sněžná předpověď, čímž polovina zvolí běžkařský a muzejní program, skalňáci vyrazí do freeridu. 1/2 m nového sněhu je zprvu legrace, hledá se hůlka a různě se vyhrabává, ale taky nové výzvy. Občas se i nadějně projasní, ale odpoledne je již nahoře zase bílo. Přesouváme se níže, kde sice slušná viditelnost, ale terén náročnější, dcerku tlačí holeň, nepomohou tělocvikářovy knížecí rady, že koho při lyžování netlačí holeň lyžuje pod své možnosti, přijde trocha skřípotu, odpojení, ale zase spojení. Zkrácený lyžařský program si nejodhodlanější ještě dokompenzujeme běžeckým okruhem a navečer se ještě využijeme saunovací pozvání se sněžným vyválením, nočním pohledem do údolí s cinkajícím povozem a den využit, prožit na max.

A 4. den ráj na sněhu. Další menší příděl, někde s ranní manšestrovou úpravou, jinde 10cm prašanu na upraveném podkladě. Kreslíme si své vlnky. Škoda, že v 10 je již po nich. V poledne sraz na Madritschi, obídek, lákavé pisty zvítězí nad terasovým sluněním, navíc je poprvé otevřen sjezd  až do údolí, což zvrchu činí nějakých 8km, takže čas uletí závratně rychle. Uzavíráme se v dolním baru, rozproudí se wiliamsová kolečka za doprovodu tanečních skipopěvků a návrat pak výzvou. Někteří skibusem, někteří si pobruslí samospádem. Závěrečná večírek pak doladíme koštem tentokrát karibským. Mladí hecíři si ještě chtějí dát noční běžkařskou výzvu, ale výsledkem je jen obranný závod s rolbou, takže se vrací ke společenským hrám.   

Jiní se pak vyburcujeme do panenské ranní stopy připravené oním zuřivým rolbařem.  A ranní svit, osamělé kroužení, skřípaní hůlek. Jen proč mě tak zebou kolena v chabých legínkách. Ono je -11. st. Balení, loučení, zklamání že p. Messner otevírá své muzeum až odpoledne, tak smůla a hurá do serpentin, rakouských zpomalovaček. Za Innsbruckem předjedou dva bratrské vozy, rozpačitě zastavíme u nejluxusnějšího rasthausu Landzeit, sotva kávička a pak již o sobě nevěda...Večer jen skupinové zprávy o zdárných dojezdech.      

Mt.Jedová 24

 

Další memoriál LŠ, jehož nejstarší syn se ujme role majordoma. Dřívější apalucha pokračuje v setkání tatíků s přeskočením generace a nejmladší zastupuje pár vnuček. Různé překážky však zapříčiní rozdělení účastníků na část celopobytovou a část denní. Takže večer v komornější sestavě, filmík o ruském Svérazu, intenzivní diskuze na dobová ožehavá témata, čemuž to ještě přiřknout normalitu. 

Ranní výstup konvenční trasou, sníh již odtál, blátivé obavy rozehnal noční mrazík. Posečkáme na dojezd nejmladší skupinky kroužíc pod horou a následně společný vrcholový útok s náležitými rituály: Mohylu tentokrát netřeba odhrabávat, přibylo pár kamínků ze vzdálených končin, ohýnek brzy rozhořen, klobásky opečeny, zapité tentokrát bezinkovým destilátem a na sestupu dáme zavděk druhé hospůdce neb Bouda tentokrát plna. 

Pouštíme se do venkovní brigádky, úkol zněl jasně: maximálně vyklidit terasu...leccos pojme kontejner, leccos plamen, tak nevíme, zda zapadlo do představ paní domácí. Kapusnicová odměna, Ovečka Shaun a je čas pozdní,  trocha  neuváženě spouštíme neprověřeného Irčana...to se pan Scorsese s 3 hod stopáží pomátl...tak leckdo odpadá, někdo rozpačitě vydrží do 2 hod. Což mrňata nám příliš nedarují, v nějakých 6:30 velíc k probouzení. 

Shlédneme tentokrát on-linové kázaníčko, poklízení a část ještě vyrazíme nakonec úspěšně hledat sníh i místo na zaparkování - na trase Skřítek - Alfrédka