Ještěže se najdou nadšenci s větší mírou spolehlivosti. Tak po loňském Balkánu v téměř stejné sestavě naplánujeme tentokrát výpravu na sever. Sice se odkládá, přesouvá termín na konec prázdnin, ale nakonec zazní rozhodné - ano, jistě, počítáme s tím. Bez velkých příprav, stačí si vyhledat highlighty, kouknout na mapu, národní parky, jedna schůzka u piva a bazálně dohodnuto.
Přichází první komplikace, úmrtí v rodině, pohřeb, odjezd se o den odkládá, druhá rodinka hlásí břichobol dcérky, takže též odloží, místo pondělí úterý a tímto další zkrácení na nějakých 9 dní. Rezignujeme na zastávku u Suwalek a zkusíme potáhnout až do Kaunasu.
Nesrovnatelné polské dálnice, až na asi "český " hrbolatý úsek za Katowicemi, zastávka s veterány a dále již vcelku přímočaře na severovýchod. Na hranici končí dálnice, další se ale zřejmě staví. Podvečer jsme v Kaunasu, ubytování skromné, ale postačující. Jme poměrně nadšeni, pěkná klidná promenáda, staré město s hradem, to se již stmívá, tak romantický soutok řek Neris a Nemunas, nábřeží, aktivně využívaná basketová hřiště, venkovní posezení s místním pivem a výběrovou směskou, po čemž se díky adolescentním hladovcům zakouří. A plány na zítřek.
Ráno ještě rychloobchůzka města, aktivnější ranní ptáčata stihnou více, dospavci alespoň místní historickou zubačkou na hůrku s moderní funkcionalistickou, snad největší pobaltskou bazilikou. Pak ještě pohled z mostu s dívčinými protesty a pádíme dále na sever. Následuje zastávka u Hory křížů za městem Šiauliai, litevský katolický bizár, původní poutní místo, taky symbol odporu Litevců vůči sovětským okupantům, ze kterého se stalo shromaždiště tisíců všemožných krucifixů, dílem zůstává poutním, symbolickým místem, dílem turistickou atrakcí. Trocha rokování, kam dál, co oželet neb nelze mít vše, tak nakonec pozitivní volba padne s mírnou zajížďku na barokní zámek Rundale, místní Versailes. Tak vjíždíme do Lotyšska, po prohlídce s procházkou zahradami a dále prašnou zkratkou, díky které vozy se zabarvují na bílohnědo, přes Jelgavu akorát stiháme před zavíračkou naštěstí poloprázdný kemp Neptun u Baltu v Jaunkemeri v NP Kemeru. Po zacheckování ještě stíháme první ptačí pozorovačku u jezera Slokas, zejména s bílými volavkami. Nakoukneme k moři a večer sami v restauračce pokoštujeme místní speciality, např. aukstu- studenou řepovo okurkovou polévku aj.
Dalšího dne nás čeká NP Kemeri - návštěva rašeliniště. Počasí je nejisté, ale nakonec i vcelku přívětivé, od parkoviště jdeme borovým lesem a pak již úchvatný okruh po dřevěných lávkách až k rozhledně s nekonečnými rozhledy po divoké mokřadní přírodě. Vřesy, vřesovce, brusinky, kyselé klikvy. A dále zaujme objev rosnatek s kouzelnými makrozvětšeninami. Tímto ztrácíme přírodovědce, který vytváří svůj další fotokatalog. Se synkem si ještě nenecháme ujít koupel v Baltu, překvapivě poměrně teplotně komfortním. Jen ten vstup je baltský či balatonský.
Balíme a čeká nás po přírodním balzámu ruch velkoměstě. Přesouváme se do Rigy, trochu rozpor zda dopřát či oželet aquapark, za cenu další časové ztráty. Rezignujeme a v dešti hledáme společné místo na zaparkování. Deštníkovou prohlídku městem provází hošan, který zde již podruhé, trochu zápasíc s druhým kohoutem. Ale konsenzuálně vedou kolem hlavních kostelů, náměstím, Dům Černohlavců, kde přečkáme největší liják, který postupně ustává, soudomí Tři bratři, Prašná věž a již za slunečního svitu dojdeme k občerstvovně, další specialitky a ještě parkem k pravoslavné katedrále Kristova narození. Pořídíme nějaký ten suvenýr, předražený likér Black balsam, který následně v supermarketech vidíme o 1/ 3 levnější. Vyrážíme z města, každý dle své gps...jedni se motáme jakousi periférii, druzí hlavními tahy úpí v zácpách, poté již borovou rovinou podél Baltu dále na sever. Krásný západ, nákup a to již Estonsko. Zakotvíme v lázeňském městečku Pärnu u pravoslavného chrámu v již vpravdě skandinávském domečku za příznivých 350Kč/os. Opět žádný kontakt s domorodci, jen zpráva, kde klíč. Po intenzivním dni relaxujeme u MS v atletice a dále okrádáme spánek skandinávskou taškařicí. Nečekaně vtáhne finský film Příběh dřevorubce s estonskými titulky s online google překladem do češtiny! Vzhledem k tryskovému ději s kadeřníkem se sekerou v hlavě a hlubokomyslným dialogům normálně stíhá...Jen dcérka moc neocení neb jí emoční výbuchy a komentáře neumožní zaspat.
Ráno se vyrojí původně neplánovaný nápad před Tallinem to ještě vzít přes zdejší největší ostrov, též NP. Byť již dáma poněkud protestuje, kde ten čas chceme nafouknout, ale pánové racionálně vyargumentují, trajekty jezdí každou chvíli, tak co. Dopoledne projdeme pěkné městečko, hoši si zaběhnou na konec 1,5 km umělé kamenné kosy, zbytek dále projdeme pláží, někteří opět s příjemnou koupelí, neúspěšně vyhlížíme nějaké to jantarové zrníčko, místo toho medůzky a pokračujeme na trajekt a ostrov Saaremaa, dosud nechápaje, proč mají potřebu všude zdvojovat písmenka- asi kompenzace celkové úspornosti a mlčenlivosti. Dojedeme do hlavního městečka Kuressaare, prolezeme hrad, větrný mlýn, nakoupíme proviant a pádíme domnívaje se, že na konec světa NP Vilsandi. Opět každý důvěřujeme té své navigaci, klikatými štěrkocestami se dostáváme k vytyčenému tábořišti, s krásnou ornitologickou zastávkou, nahánějíc jeřáby popelavé. Na konci světa přichází mírné zklamání neb jednak je tento vytyčen pasteveckými ohradami, jednak zamýšlený vodní trek se ukáže nedostupným pro absenci vhodné obuvi a ani žádný los na nás nevystrčí z lesa nos. Spřátelíme se však s místním big dogem, který přes úvodní zdání balkánské nebezpečnosti se nakonec vyjeví jako smutné, hladové stvoření, pro které obětujeme i nějakou tu vysočinu. Střídavě zaprší, ale bráníme se ohněm, předtím však ještě nehůdka naštěstí jen s mírnou opařeninou dívčího stehýnka kvůli poněkud fejkovějšímu outdoorovému nádobíčku. Večírek se pak vyvrbí v ukulele party, kde se i synek chytne nových hmatů, a Čechomoři uchvátí i německé sousedy.
Ráno nás budí zkřehot jeřábů, pozorujeme párečky v pozadí, kolem dobytek, klid a mír...Abychom z ostrova ještě vytěžili, tak dále dále nafoukneme program, za nevěřícného, ale nakonec poddajného pohledu dámy, o cyklovýlet k majáku Kiipsaare na dalším severnějším poloostrově. Místní vykuk zapůjčí staré herky za 10E s upozorněním, že kousek trasy bude písek. Pádíme severským lišejnatým lesem, kolem jezera Laialepa a dále ne, v tom se opravu jet nedá. Každý si hledá svou stopu, zda po oblázkové pláži nebude lepší. Není, prašť jak uhoď. Maják stojí uprostřed vod, ještě pokus o okruh, nedá se, pokorně se vracíme, byť nacházím aspoň trocha alternativní cestu lesíkem. To již i potkáváme nějaké další s pískem zápolící turisty, ani ten kočárek se utlačit moc nedá. Další zastávka u útesů Panga Pank, kde překonáváme asi nejvyšší baltské převýšení, slaňujíc s útesů k vodě, marně pak nacházejíc alternativní cestu nahoru. Dítka ještě objeví podivnou houpačkovou atrakci, zpět na trajekt, který akorát nachystán k odjezdu, s vcelku dostupným občerstvením a míříme do hlavního města.
Zde po vcelku parádním přírodními krásami nabitém dni zas přichází trocha toho negativního velkoměstského adrenalinu. Periférie jedno velké staveniště, se kterým si ani online navigace neví rady, tak hodinu kroužíme asi 1 km od booknutého hotelu. Po levných štacích si můžeme dopřát trochu toho luxusu. Přichází skutečná estonská digirealita. Parkoviště na aplikaci, check-in automat, ozývají se vykříky- we want a human! Připadáme si jako Návštěvníci či Kroko Dundee ve futuristánu. Rozdělíme pokojíčky, zapůjčíme hocha a vyrážíme do večerního města. Úvodní dopravní stres je dostatečně vykompenzován. Centrum úchvatné, stověžaté hradby, bastiony, brány, zrestaurovaná hanzovní architektura, kostely všech křesťanských věr, Rižským bratrům se dorovnávají Tři sestry, vystoupáme na hradní kopec, s parlamentem, prezidentským palácem, ale též trpěný a ruské časy připomínající Chrám sv. Alexandra Něvského. Po výhledové kochačce trocha tápeme v hledání vhodného restauračního zařízení. Nakonec zakotvíme na náměstíčku. Na pokoji pak marně hledám čipovou kartu.
Ráno zvolíme alternativní programy, naše rodinka si dopřeje poklidnou snídani v pokrokové jídelničce. Ne, papírové nádobí opravdu nepojme horkou tekutinu, kafe se protlačí i 3násobným kelímkem. Kdepak soudruzi pokrokáři udělali chybu? Ach ta všepronikající úporná snaha přeč...přírodní zákonitosti. Trochu zbytečný stres z odčekování neb karta prostě nikde, nakonec však i toho humana objevíme, který nabídne jen velkorysý úsměv a no problem. Ale zbytečné stresování vede k neodpustitelnému opomenutí actimelek v ledničce! Zatímco kamarádi vyrazí znovu do historického centra, naši familii zláká Námořní muzeum. Po včerejších dopravních zkušenostech radji volíme 2 km pěšky a pak za 10 E skutečně hodně muziky! Průlez nejstarší a nejdéle sloužící ponorky Lembit, od 30-tých let v provozu až do nynějšího století, hydroplány aj. Po opuštění hangáru přístav plný lodí, ledoborec, bitevní lodě, při dalším a dalším průlezu se již dcérka staví na vcelku pochopitelný odpor.
Přátelé mají již náskok, tak je doháníme u Jägelského vodopádu, vcelku pěkné to místo, které jinak přírodomilná dáma poněkud degraduje: no voda padající z betonu...Dáme zavděk občerstvovacímu stánku a plánujeme další NP... To již jistě nemůžete myslet vážně ? Kdy se jako chcete vrátit? Pokračujeme mírným deštíkem s nákupní zastávkou - Tati, ten divný pán kupuje jen dřevěné lžičky? Slyším dobře češtinu? Jejda, hlídej si jazyk, nikdy nevíš... Zavedeme řeč s vandrujícím našincem. A pak již na estonský nejsevernější sever NP Lahemaa. Podešťové zataženo dokresluje atmosféru, krásné místo, minitrek přes baltské balvany, což ne každý dá, teenhoši se hecují, kdo dobude severnější místo, což nemůže skončit jinak než baltskou koupelí. Taky ornitologický ráj, kormoráni a jiné menší či větší ptactvo přírodovědce dosti odtrhne od časové reality, ale katalog obohacen o jistě úchvatné snímky. Tato oblast se z nejasných důvodů ukazuje jako oblíbený český cíl .Zatímco dosud nikde našinec, zde kolem sama čeština. I na další ptačí pozorovatelně, necháme se ofotit kumpánem...onoho pána s dřevěnými lžičkami, který se ztratil...hledajíc ztracenou botu.
Rychloobhlídka zámečku Palmse a když již tudy, tak proč se nepodívat k ruským hranicím a neoživit zeměpis pohledem na Čudskoje ozero? V Mustvee klidno, pusto prázdno a večer zakotvíme v univerzitním Tartu. Ubytko tentokrát skromnější, resp. exteriér ubytovny, uvnitř, vše potřebné, jen trochu souboj 6 členné grupy o toaletokoupelnu, který logisticky méně zdattní mladší jedinci příliš nezvládají. Obhlídneme velmi poklidné městečko, polorozbořený gotický chrám, univerzitu, most, šikmý dům a porovnáme další soljanku, nikoliv slanou, ale hustou kyselou polévku s místním a.le coq pivem, bavíc se všemi těmi aa ee slovy.
Nyní přichází na řadu další hřeb a to zdolávání místních nejvyšších vrcholů. Dalšími nákupy objevujeme tvarohovou dobrůtku kohuke, čímž pak srovnáváme z různých marketů. Nepříliš vlídným počasím se dostáváme na úpatí Suur Munamagi , zdoláváme přenáročných 317m a pak ještš vzhůru rozhlednou, která snad o 1/3 zvedá výšku hory. To je již parádní fičák, což dává punc opravdového výkonu. Pomalu opouštíme pustou, lesnatou, ale dobře průjezdnou estonskou krajinu a vracíme se o level níže do krajiny lotyšeké, dopravně příznivé mnohem méně. K jejich topu vede jen blátivá cesta, kterou se nám jedněm podaří zkrátit asfaltovou nadjížďkou, druzí louskají snad 100km blátem. I vrchol prapodivný s jakousi atrapou pseudorozhledny, ze které nás ještě ohrožují sršni. Poněkud posečkáme, než se doblátí druzi a pak očekávaje v místním horském a lyžařském topcentru nějaké občerstvení, ale s koncem prázdnin pustoprázdno, jen další česká dvojička zdolávající korunu Evropy. Tak před námi ještě třetí Hora. Cestou však přichází nápad, co tak ještě spojit s dalším NP (Aukšautijos), skoro cestou. Za hranicemiu se sjíždíme, trochu rozpačitá porada, kamarádi odmítají a v autě pak napětí, zda se trhnout, ale nakonec respekt k dceřinému vetu rozhodne. Projedeme hustším Vilniusem na západ slunce na Aukštojasu (293m). Pěkná rozhlednička mezi borovicemi ...jinak lesíkatý kopeček za polem. Pak již ubytko ve Vilniusu s marnou snahou levně zaparkovat a večer pobesedujeme s vlastními zdroji v jídelně s kuchyňkou.
Ranní Vilnius nás nevítá příliš vlídně. Vybaveni deštníky se vydáme poznat třetí metropoli. Ve čtvrti Užupis očekáváme avízovanou alternativu, ale oproti kodaňské Christianii slabý odvar, jakýsi džínový kajak, prase na kolečkách, vlastní "ústava", jinak nic pozoruhodného. Možná večerní život by ukázal pestřejší tvář? Nějaké kostelíky, úprk před lijákem do marketu a na závěr výstup na hradní kopec, s Gediminasovým hradem s protichůdnými výhledy na historickou a moderní čtvrť. Na téměř závěr nemůžeme vynechat Trakaiský hrad, který si zpestříme obeplutím na šlapadlech. Poté již rozlučka se spěchajícími souputníky a naše vozidlo ještě zařadí zastávku v Litevském skanzenu v Rumšiškés. Pusto prázdno, ale otevřeno, areál velmi rozlehlý, nachodíme přes 7km, stavení pozoruhodná, ale pak již připadají baráčky na stejné brdo, čímž přicházejí opět protesty. Trocha pozápasíme s parkovací rampou, domnívaje se, že jako návštěvníci areálu máme parkování zdarma, ale nikoliv. Dáme bohatý autobufet a ppro avízovanou zácpu kolem Kaunasu se vydáváme okrskami zpět. Cestou opět s nejednomyslnou dohodou, copak budem poslouchat. Dítka usnou u 10 černoušků a tatík vcelku pohodově dořídí a ve 2 hod. garážuje. Jen s následným modropruhovým dovětkem z Klimkovického tunelu.
