Tentokrát poslední adventní víkend. A po letech změna v cílech. Definitivní vale Švýcárně.
11- ti členná grupa, z Branné, cestou necestou, nepodaří se najít průstup Jelením potokem, kolem Jelení skály kolmo na Keprník. Neb nepůjdeme přeci trasou pro matky s kočárky. Přidá se skialpinista se zápasícím hafanem. Nahoře již dosti nevlídno. Mlha, na chatě -10st.C.
A kde je ta cesta, co není cestou, či necesta, co má být cestou?
Posedíme u 12 st. Keprníku. Vy jste si detailně nenastudovali trasu, tak proč vám to posílám?!
Jděte si kam chcete, ale já jdu do Kout, přes Žalostnou, Rudohorský vodopád...a co kdybychom?... Jděte, si jak chcete, ale já jdu svou trasu...
Na přetřesu několik dilemat. Jednak vlastní vnitřní, zda oželit tradiční besídku s vystoupením dcerky či se sám vydávat brzkým ránem na vlak. No snad je mi odpuštěno a shlédnu ze záznamu...
Jednak, jak skloubit ranní pohodu ubytovaných a venkovní ráno jistě vymrzlých netrpělivců, když se chata otevírá až po 8 hod. Nakonec milé chatařky vyjdou vstříc, klapne kompromis.
Část se odebere na pokoje, část do svých záhrabů.
V noci nějakých -15.st, 8 statečných a pes přežilo...a krása. Modro. Jde se na Žalostnou a pak se rozhodne...Záhy po odbočce z hlavní trasy trocha loňské deja-vu. Stromy, kleč, cestička skoro žádná. Začne se zvažovat. Nebylo by moudřejší zajít na Keprník a pak se zmrzlejším terénem spustit než se tady brodit 3/4 m prašanem? Ten, který jdu svou trasu však neslyší a...jde. Pár z nás se vydá za nim solidárně, čímž se skupina definitivně roztrhá. Velké Já táhne kleč, nekleč, nevidí, neslyší...Mám svou gps...Se zbylou trojkou následujeme chvíli, pak odhadneme lepší terén a záhy nacházíme jakous takous cestu i odbočku ke skalkám. Parádní místo, parádní rozhledy, euforie, čekáme. V dále nacházíme prodírající se Já. Neslyšíme se, signál není. Chvíli zkoušíme se prodrat lesíkem, pak zvolíme návrat po stopách a odbočku v lepším terénu. Podaří se spojit s chytrým Lišákem, pobloudíc nějak skalky dosáhl, po chvilce jej hulákající zahlédneme zahlédneme...Přichází k rozumu a opouští Svou trasu a pokorně nastupuje do našich stop.
Setkáváme se na Vozkovi, líčí své dno, vysílení z kleče, svedení gpskou a téměř již volání Horské služby. Ale již mu otrnulo, kolem nebetyčná plakátová krása. Spojíme se se zbytkem, rezignovali na Žalostnou, ale nechtěli pokračovat trasou pro matky s kočárky, tak zvolili svůj prvosestup. Chvíli tedy využijeme jejich prošlap, ale pak máme své prvocíle, na které není důvod rezignovat. Po sestupu traverz a výstup na Spálený vrch, pak pěkným průsekem na další 1000ku - Klínovou horu. Kruhový výhled- Červená hora, Praděd...i Králičák. Dostáváme se na cestu a hledáme možnost sestupu, do strmých průsečíků se nakonec nikomu nechce, tak již konvenčně cestou hezky obkroužíme kolem Poniklého vodopádu a v 16 hodin jsme na vlaku v Koutech, zatímco první grupa již v teplech domovů.
