V nové situaci se vyrýsuje možnost prodloužení si léta novým dobrodružstvím. Termín vyjednáme již na začátku prázdnin na poslední týden v září. Leč pár týdnu zpět to vypadá bledě, posádka se rozpadá, řeší se alternativní možnosti. Kdy se již vše zdá odpískané, tak přichází zpráva, že akce se křísí a objednává se loď. Předpověď však spíše mizerná. Usbírá se 5-členná posádka, já spolu s 3 kamarády tentokráte v roli eléva. Funkce kapitána se zhostil rázný o 10 let mladší hoch. Vyrážím v emočním rozkladu, aby se mi během pátečního komorního večírku dostalo patřičné chlapácké terapie.
V sobotu brzkým ránem pádíme směr Primošten. Sluníčkové řeči dostanou tentokráte na frak i od dalších křesťanských pobratimů, Angela by zaplakala, marné jsou též snahy humanizovat rázného chirurga. Z nevlídna se otepluje a vítá nás příjemné mořské ovzduší, což oslavíme doušky Karlovacka, kochajíc se pohledem na primoštenský poloostrov a pak dolů do mariny, fasujíc své týdenní útočistě - loď zvoucí se Gaudeamus. Někteří nováčkovsky zíráme na všechny ty důmyslné schovky, vybavení, rozdvojičkujeme se, kdo se ským bude tulit v kajutě. Zkušení námořníci vedou spor, zda vyplout rovnou či až ránem, nakonec hlavní kapitán kapituluje. Přichází podvečerní koupel. Pohled na zapadající slunko nad městěm sice krásný, ale voda...osvěžující až příliš...no to bude soda, předjímáme. Naštětí jsme se zřejmě jen octli v nějakém vývěru studených pramenů. Osvěženi projdem město, zapojíme se do svatebního průvodu a zahájíme stylově bohatým mořským menu. Nočně znaven se vraceje na loď, přichází pitomé zaškobrtnutí! Vcházeje na molo a to nikoliv namol, došlápnu na nárt...Paráda hned na začátek!! Na horách bych byl již vydiskvalifikován, tady to snad nějak odskáču. Ráno noha modrá...
Je čas vyplout, počasí příznivé, kapitán natěšený, navíc krásně fouká, tak se hned zaškolujem do sailingu proti větru, kasáme kosatku, krásné náklony, rychlost i kolem 7-8 knt, i delfín se zjeví. Kapitán zdá se šťastný. V překvapivě teplé vodě si zvesela zadovádíme na lanech. Kapitán však šťastný postupně přestává být, neb jeho smělý plán doplout na ostrov Vis se stává v momentálních podmínkách nereálným. Přichází změna kurzu a x změn plánů. Šolta?, Brač? Šolta. Kontaktuje se s dalšími 2 kamarádskými loděmi, které hlásí zátoky...obsazeno, plno... Nakonec již na motoru se v nějaké shledáme. Přichází lodní maturita s přivazováním lodě, z jedné strany bóje, z druhé lodě, vytvoříme jakési zazipované, nakonec nepříliš šťastné trojlodí. Grilovačka, bujaro, zejména na sousedních lodích, naše slušná posádka schrupne, když ve 2 hod řev kapitána, který opět není šťastný: Vstávat!!, venku saigon jak sv..., převazujem, dotahujem lana!!! Bouří to "parádně", soulodí na sebe nebezpečně naráží, svými churavými těly bráníme intimnějšímu kontaktu, fendry pérují o 106, stěžně se opovážlivě pokoušejí o nežádoucí políbení. A kapitán řve něco o vyplouvání. I nám méně zkušeným nabíhá něco jako " hele, řeknětě mu někdo, že je to blbost". Naštěstí se asi někdo zkušenější nakonec našel, či sám přišel k rozumu. Střídáme se v hlídkách, ostatní posádky toho moc schopny nejsou. Nakonec bez újmy přečkáme bouřlivé 2 hoďky. A ráno ticho po hladině, někteří se ještě neprobrali a někteří diví: v noci něco bylo?
Opouštíme pochybný svazek a míříme k Visu. Po bouřlivé noci tentokrát bezvětří, tak nezbývá než nechat vrčet motor. Kolem se přeženou krásné dvojíté delfíni akvabely! Nakouknem k námořnímu bunkru a pak obeplujem ostrov ze západu a zakotvíme u městečka Komiža. Bláhové plány mariny vezmou záhy za své, all is full a jsme odkázáni na nějakou z posledních bójí. Na vodu se nehrneme, navíc kapitán překvapí dokonalým kuchařským umem, pomějem se pro změnu pepřovým kuřecím. Opovrhnouc lodním taxíkem, přichází na řadu náš člunek zvoucí se dingim. Nosnost však raději nepřeceňujeme a kapitán David se chopí na dvakrát role převozníka. Městečko půvabné, s obvyklou atmosférou, nějak se propajdám až k vyvýšenému kostelíku. Slanou vodu spláchneme místním pivem a kapitán? S mobilem v ruce jaksi opět není šťasten...a pak nutná noční plavba zpět na loď, naštěstí suchá.
Snídaně jak na hotelu, tu párečky, tu slaninka s vajíčky, tu vajíčka míchaná...Láká Modrá špilja, tj. jeskyně na nedalekém ostrůvku Biševo. Ač vyplouváme poměrně brzy, tak tento nápad sdílí evidentně spousta dalších lodí. Divné, že všeci kotví, ve vedlejší zátoce. Bláhově, neznaje místních poměrů a ignorujíc, že je dnes vše komerce, se pokusíme o vlastní průzkum, spouštíme dingiho, trosečnicky manévrujeme, aby se záhy zjevil motorový člun s výstrahou: " tak takhle ne, hoši...tady je krakonošovo, pěkně do zátoky, vstupné a tak...". Tak se poslušně zařadíme, uvážem a znova na člunek, že jako k břehu. A znovu výstraha " tak takhle ne hoši, pekně čekat na lodi, až se uráčíme vás vyzvednout". Což v praxi znamená srocení lodí, některé výletní se tváří, že mají přednost, zakotvené jachty se pak snaží upoutat pozornost nějakého převozníka, děvčátka mávají tričky apod. Nakonec se někdo uráčí, spojí nás na své lodi s mladou maďarskou grupou, vyinkasuje nějakých 50 Kn a pěkně organizovaně proveze jeskyní...No pěkné. Poodplujem, bezvětří, není kam chvátat, stejně se zřejmě rýsuje noční jízda směr Korčula. Tak zvesela zaskotačíme, parádní koupačka, šťastný kapitán připraví pro změnu karbenátky. Pak i něco foukne do zad, pokoušíme se o další jachetní styl- plutí na motýla. Krásný západ slunce, nikde nikdo, zazní příkaz ulehnout a střídáme se v hlídkách. Pak za té mé se málem potkáme s jakýmsi sic osvětleným skaliskem. O půlnoci kotvíme v marině městečka Korčula.
Proběhne dopolední vizita půvabného města, výstup na věž, dům a rekvizity upoutávající na Marca Pola, osvěžení...Kapitán není šťastný, tak se odpojuje...aby se rozhodl učinit šťastnější svou posádku, na lodi vybaluje mouku, droždí, olivy..."jdu takhle kolem obchodu a napadlo mě, že si uděláme pizzu..." I udělal! Koupaliště si uděláme v zátočině někde na konci Pelješacu. Od Makarské se šine opovážlivá černava, vítr na houby, na motorech nakonec ujíždíme, abychom kolem 20:30 spouštěli kotvu u ostrůvku v jakési Carpe diem zátoce naproti Hvaru. Vyburcujeme se ještě k noční koupeli. Důmyslný Igor vyrobí z okurkové láhve vodní lucernu a pak sebe i ostatní přesvědčuje o světélkujícím planktonu.
Noc ale nic moc, od včerejška všude jakýsi dieselsmrad. Zprvu se uklidňujeme, že je to asi důsledek větších obrátek. No ale ranní pohled pod podlahu omráčí, všude 10 cm nafty, ve kterých plavou uložené věci! Pohled na motor odkryje netěsnící ventil. Chirurg si opět poradí, jak před pár dny s vodou, pomocí náplasti vyrobí patřičné těsnění a fičíme dále.
Vymotáme se mezi ostrůvky, opět se krásně vyčasilo, tak zláká další koupačka, skoky z lodi apod. Tímto spolu s opravou motoru nabrána trochu časová ztráta, tak Hvaru jen zamáváme a další zastávka přicházi na Brači. Nacházíme si opuštěné, leč drsnější místečko. Doplouváme do Splitu, kde se zrovna koná mistrovství světa jakýchsi oplachtěných skořapin, zvaných laser. Kolem i na obzoru jich stovky, tak se nějak propletáme. Kapitán sice přestává být šťasten, s obavou, jak vplujem do mariny. Ale nakonec vše zdárně zvládá. Proběhne hygiena v přístavu a skrze vyloďující se závodníky se probrodíme do města. To, které jsem měl neprávem zafixované jako tranzitní velkoměsto: rychle skrze zápcpu pryč, nabídne zcela jinou tvář. Nejprve se občerstvíme v rušnější hospodě, kde se setkáváme se spřízněnou posádkou zapíjející stres z vážného úrazu kamaráda, který se rozbil při nějakém skotačení o palubu. Na kolonádě veselo, rockový koncert, pak vstupujeme na vyhlazenou dlažbu historické část, Dioklecianův palác apod. Jak na konec sezóny, tak ještě poměrně živo, příjemně. Jen pajdavá končetina velí spíše k návratu.
Ráno odvážíme kapitána jiné druhé lodě, natankujeme zbytek paliva, přichází příjemná zastávka na Čiovu v zátoce Duga Uvala. Doplaveme k moc příjemné vyhlídkové hospůdce Django, doplníme tekutiny, které na lodi již docházejí.
Pokusíme se dobýt Trogir, leč neúspěšně. Ač volných parkovacích míst se zdá hodně, všude jsme nekompromisně vykázáni. No holt je pátek a asi se všeci vracejí...tak jen pohled zvenčí a míříme taky směrem ke své marině. Závěr je stylový, začíná foukat i přes 20 knt, jak jinak proti, užíváme si skutečně hard sailing, zikzak rečkujeme kolem Drveniků a podél pobřeží k Primoštenu. Vlny místy lížou boční okénka...a kapitán je šťastnej...a každej je dobrej!! V 19:30 vplouváme do přístavu. Zajdeme na závěrečnou oslavnou večeřku do města. Ráno odevzdávaní lodi, reklamujeme závady, je nadále krásně, tak se nikomu moc nechce spěchat do českého nevlídna. Ještě se pokocháme denním městem, obejdeme poloostrůvek, utratíme nějaké zbylé kuny a je čas vyrazit. I přes postávání v zácpě se kapitán opět stává šťastnějším, zvláště, když obětuje své dárkové lahvinky, leckdo pak dorovnává, chrlí pánbičkářské vtipy i překvapuje znalostí Sváti Karáska. V Jižních Čechách již pozdě večer, tak s moravským kumpánem rezignujeme z přejezdu a necháváme na bezpečné ráno.
