Mt.Cervin - Liongrat 2016

aneb Matterhorn 2016 z italské strany

Tradiční podzimní alpská výprava se tentokrát rodí nelehce,ba přetěžce... Již předloni cestou z Jungfrau někdo vyslovil myšlenku, co tak příště tu pěknou horu. Loni se podařilo Radka ustavičným zpochybňováním odklonit, ale letos údajně již měl dozrát čas...a tak vysílá od jara signály, postupně s konkrétnějšími obrysy, jakože italskou cestou, která má být sice náročnější, ale lépe zajištěná a tímto bezpečnější a jakože posilujte ruce...Asi 14 dní před akcí posílá jakýsi zběsilý ruský trénink. Na kondici se popracovat dá, horní končetiny horší, to již ani Rusák nezachrání.

Vytříbí se opět osvědčená čtyřka- kněz, psychiatr, internista-kardiolog a inženýr, čímž zajištěn všestranný servis.

U mnohých s blížícím se termínem narůstá téměř předstátnicové napětí. Není to již přehnaně velké sousto za hranou přijatelného rizika? Ale Radek všechny pochybnosti laskavě, leč důsledně odráží.

V základním obrysu je noční přejezd do Breuil-Cervinie, lanovka na Testa Grigia, aklimatizační výstup na Breithorn, sestup na Rif. Theodulo, přesun na Rif. Orionde, výstup na Rif. Carrel, další den summit a zpět na chatu... Vše je ale nakonec jinak. Poslední týden přicházejí okamžiky nejistoty stran počasí a vypadá to dokonce na náhradní řešení, čehož se s nadějí chytám. Ale údajně Pepa s Marianem jsou jednoznačně pro Horu, na meteopiktogramech se nakonec tu a tam nějaké sluníčko objeví a přichází lakonická smska- Matterhorn nás asi nemine... Vzhledem k vývoji počasí je zvolen hned vrcholový útok, středa noční přejezd, čtvrtek Carrelka, pátek vrchol, návrat a dál se uvidí...

Doladím formu, 40 km na kole do a z fochu a ve 21 vyjíždíme z Budějic, po 10 km se vraceje pro doklady. Prostřídáme se u řízení, platíme jak mourovatí za italské dálnice a v 6 hod se ocitáme na prázdném parkovišti ve spící Cervinii.Lépe zkoordinujeme nutný proviant, 40 l úderné batohy, pohledy na majestátnou horu, nabízející poněkud jinou tvář než Švýcarům a vzhůru.Tentokrát si i nástup poctivě odšlapeme - 1800m nahoru, bez dalších podpůrných přibližovadel. Po necelých 2 hod. vcelku pohodové cesty loukami mezi serpentinami jsme u chaty Oriondé Abruzzi, kde následuje přestávka s úzkostnými pohledy na výstupovou cestu a prodchnuta nějakými až existencionálními úvahami.

Stoupáme kolem jezera, Carrelova kříže, sutí, kameny, skálou pod sněhovým polem. Při další skalce nalézáme u plastiky Bohorodičky hromádku holí, tak někteří pojmeme jako odkladiště, jak se ukáže, trochu předčasně neb po skalnatém přelezu se objevuje opět suťové stoupání. To jsme již pod Lví hlavou, sutí větších kamenů se dostáváme na Lví sedlo. Cest je vícero, držíme se spíše výše. Od sedla se již pokračuje strměji vzhůru, jasněji se rýsuje náročný úsek pod chatou, nejprve Seilerovy plotny, což vcelku jde, pak však asi 10 m kolmý Komín, vše zajištěno konopnými lany. Tam na chvíli uvízneme. Pepa je pasován do role velitele lanového družstva a je odsouzen cestu zajistit. I zdatný hoch se však na chvíli zasekne někde v horní 1/3 stěny. Já bez větších ambicí si párkrát odsednu, ostatní se zdají (asi klamně) v pohodě. Ještě trochu ploten, na závěr procházíme polem exkrementů, se kterými si pohrávají kavčata a v 15 hod.se ocitáme na terase Rif. Carrel (3829m). Při čtvrtku je docela plno, zavčasu obsadíme palandy, někdo zdřímne, obhlížíme okolí. Kolem žádný sníh, čímžto s vodou bída, velký hrnec v chatě zeje prázdnotou. Alespoň jednu petku vyžebráme na nocležné vybírajícím guidovi.

Tu na velitele a hlavního iniciátora akce doléhá stále větší krize...Vyslovuje věty "já nahoru nejdu" , které zprvu v jeho kanabinoidním úsměvu nikdo nebere vážně...přeci všichni máme pochybnosti. Postupně však nabývají na přesvědčivosti a končí večerní promluvou, kterak si zesumíroval svůj výkon na lanech, mé existencionální rozvahy, zodpovědnost vůči odkrytému tajemství domácího radostného očekávaní, pak zvěsti potkaných českých dvojic (jedna hovoří o 9 h výstupu, další líčí strasti nuceného bivakováni ve vichru na plotnách a další den půlnoční návrat z vrchu). I když trochu kuráže dodají Poláci, kteří sice vyčerpaní z délky a slunka, ale nehlásí žádné záludnosti. Potvrzují bezsněžný postup, tudíž bez nutností maček, cepínu, což jej však nepřesvědčí. V týmu tímto poprvé vzniká jakási krize. Pepa se cítí zrazen, najednou vyplývá, že on sem až tak nechtěl, já rovněž, ale když tu už jsme, tak to chce aspoň zkusit...a hlavní neúnavný iniciátor, který "nás sem dotáhl" najednou couvá. Nakonec, sic nenadšeně, přijímáme variantu 3-členného vrcholového družstva. Mísí se rozporuplné pocity, naštvání, zrady i nutný respekt k rozhodnutí druha. Ale ráno moudřejší večera. Pomocí farmakoprostředků (ibuprofen, zolpidem) a špuntů do uší proběhne zdárně aklimatizační noc a ráno ve 4 hod...Radek se stejným úsměvem hlásí - jdu s vámi ! Dále již hollywoodská zápletka - chlapáci opět drží pospolu, všichni poměrně svěží, cvakající výzbroj, zapnuté čelovky, alea iacta est, v 5 hod vyrážejí vzhůru.

Před námi je již dost světélkujících bodů, chvíli čekáme na prvních lanech. Poměrně brzy se zacvičíme v postupovém jištění, Pepa v čele, Marian sbírá. Projdeme polovičním oknem, pak za dalším lanem se má traverzovat vpravo. Následujíc světla vepředu, se dostáváme příliš pod hřeben. Nad námi slyšíme něco jako bad way, prozkoumáváme, že dále tudy opravdu ne, trocha tápání, asi 100m zpět a kolmo vzhůru na hřeben. Procházející guide potvrdí správnou cestu. Tímto si nadcházíme tápající družstva a máme volnou cestu. Přecházíme ocelová lana ferátového typu a docházíme ke kolmějšímu Tyndallovu řetězu, kde se rády tvoří zácpy. Naštěstí vyčkáme jen tří lezců a můžeme se škrábat dále. To již začíná krásně svítat, objevuje se pohled na kopec, který zprvu identifikujeme jako Pic Tyndall, načež zrakově zdatnější Radek zvolá " dyk to je vrchol, vidím kříž!" Tímto Tyndall již kousek nad námi. Nevěřícně zíráme na hodinky, je teprve 8:30. Čekali jsme horší postup a to ještě min. 1/2 hodiny zbrzdilo předchozí tápání.

Na předvršku si dopřejeme první větší pauzu, občerstvení, rosnička Markéta dodává aktuální mírně znejisťující meteozprávy: slunečno 3 hodiny, 30% bouřek...Pokračujeme vodorovným hřebínkem, který bez sněhu neimponuje tak hrozivě, jak na přípravných videích. Sledujeme zápolení předchozích družstev na vrcholové pyramidě, vidno i Jordanův žebřík. To se již vracejí některá známá družstva- Japonci i dříve cestu stvrzující guide. Přichází první slanění z Tyndalla, dále místo zvané Přeskok, které má k tomuto konání daleko(možná, když je vysněžen?), takže neskáčeme, ale přelezeme a pak již kolměji nahoru. Opět máme relativně volný prostor, tak si cestu vcelku užíváme, zejména vodící Pepa. Zakládá štandy, občas invenčně přidá pro jistotu nějakou svou pomůcku. A to jsme již pod žebříkem, který sice mírně převislý, ale žádné drama, pak ještě kousek ...a výš to nejde! Pokud ovšem nemáme ambice přecházet ještě asi 100m zasněženým hřebínkem na švýcarskou stranu a přidat si nějaké 2 m, což nemáme (stejně výzbroj zůstala dole), tak přichází ryzí euforie...Ne, nerozhodí ani drobná ironie českých kolegů po sestupu: " to jste teda nebyli na Matterhornu...no tak dobrá, spokojíme se s Cervinem... " Vrchol ( 4476m) luxusní, mizí nějaká dvojička a půlhodinu se můžeme objímat, kochat, svačit, fotit zcela sami...Je 10:30, tudíž 5,5 hod z chaty na jednom laně i s mírným blouděním. Paráda. Neuvěřitelné! Azuro, bezvětří, dole Zermatt, Cervinio, na jednu stranu masív Monte Rosy, dále Denty- Blanche,d'Hérens, za nimi Grand Combin, Blanc...

Pán se stará, chtělo by se zvolat...ale je třeba nevypadnout z koncentrace, čeká ještě sestup. Dobře se uplatní 70 m lano, leckdy využijeme celé 1/2 délky na delší slanění, což si místy hezky užíváme. K Tyndallu již stoupá poměrně řídká oblačnost, nijak sestup nekazí, čas je dobrý, tak nechvátáme. Dochází nás anglicky mluvící dvojka, dopředu se nedere, tak je občas zneužíváme k vysvobození seklého lana. Vše jde vcelku hladce a v 17 hodin na chatě!

Na posledním slanění však mně šikovnému vypadne kyblík, což spustí nešťastný sled událostí, naštěstí jen stran materiálních ztrát. Pomůcka padá někde k chatě. Chvíle euforie, čiré radosti, sdílení s českou dvojkou, kochání se fotkami...načež mi to nedá, navzdory rozmluvám pobratimů, se ještě nekouknout po oné oranžové věci. Při nešťastném manévru kolem zábradlí najednou z kapsy vypadává věc černá - do... háje, foťák!! Nee! Vždy zapnutá kapsa- ale na chatě již ležérně...Euforie je rázem pryč...Jíst mi nechutná, spát mi nechutná, krom nemalé materiální ztráty, sžírají myšlenky o vlastní stupiditě...já hlupák starý, umanutý... Krásné vrcholové záběry, kříž, kavčata...vše je fuč. Jakémusi zpracování pomůže Pepova děkovná mše na půdě, které dodá až mystickou atmosfétu Marianovo osvětlení. Nezbývá, než si 100x opakovat, že jsou důležitější věci. Část psyché se ale jaksi stále brání.

Tentokráte se spát příliš nedá. Až někdy nad ránem. To jsme svědky většího rozporu slovenského páru, málem končící inzultací. Výsledkem je, že mládenec vyráží vstříc hoře sám, ponechávajíc dívku napospas. Lebedíme si ve vyprázdněné místnosti. Další ztráta- Marianovi pro změnu padá stativ. Otázku, co dále, necháváme otevřenou. Přichází čas sestupu. Opět se ukáže náročnějším než horní partie. Plotny jsou namrzlé, trochu tápeme již nahoře přes exkrementy. Zdárně slaníme komín, další slanění nás však dostává poněkud vlevo od fixů, kde se skála moc nedrží kupy, občas přichází kamenná sprška. Jsme rádi, když jsem na sedle. Hora se mezitím halí do mraků. Nahoru se začínají prodírat poměrně slušné zástupy. Nezávidíme, dnes- tj. sobota- bude na chatě dost husto. Jedno suťové pole, trochu skály, další suť,chybí předčasně odložené hole, k dalším ztrátám již naštěstí nedochází, u mariánské plastiky zdárně přečkaly. Pak se kocháme početným stádkem kozorožců a hezky si pěstujeme žízeň na očekávaného weizena na chatě Orionde. K našemu zklamání, Italové nabídnou jen nevychlazeného lahváče. Tak se spokojíme s ledovcovou vodou a přichází porada, co s nadbytkem času. Mise splněna jaksi předčasně, štráchat se po tomto na Breithorn se nikomu nechce, moje touhy po třešničce v podobě pěkné ferátky zůstávají nevyslyšeny, takže zvolen návrat a event. náhradní budějický program. K autu sestoupíme chvíli ještě relaxujíc u stylové kapličky a čelíc téměř útoku jakýchsi oslích albínů.

Před 15 h jsme u vozu, který nabídne překvapivě chladné oblažující plechovky, vaříme lečo, v pokračující euforii pořizujeme plakáty a kolem 16h odjezd.

Vše vyšlo luxusně, počasí, žádný sníh, přijatelně lidí.

Cestu odřídí již jen Radek s Pepou, který nám dopřeje v závěru policejní doprovod...ejhle, ona tam byla 100-ka. Naštěstí příslušník ukáže relativně přívětivou tvář, žádajíc si přijatelných 30E. Ve 2 hod v ČB.

Vítá nás krásná, ještě tropická neděle. Pepa vystrojí soukromou bohoslužbu ve svém původním okouzlujícím chrámu, další téměř spirituální zážitek nabídne projekt zakryté kašny a společný slavnostní oběd důstojně završí i vynahradí zkrácený program.

P.S. a po příjezdu domů vykradená garáž , 2 kola a koloběžka pryč...

to jsou paradoxy, jak výprava nabízí mix vrcholných fyzicko-duševně-duchovní zážitků i materiální ztrát. Co je a není důležité? a to ještě nevím, co se již touhle dobou děje v jistém zákulisí a co mě čeká za pár týdnů...

nezbytné zbylé fotky (co neleží někde na úpatí Hory)

• to co nám trvalo téměř 24 h, tak jakýsi Kilian Jornet zvládne za necelé 3h ;-)
• jiný rekord- tentokrát severní stěnou (Dani Arnold)
• a jak to šlí jacýsi jugoslavští hoši (měli před měsícem trochu více sněhu než my)