Po zdařilé horské části následuje přejezd k moři. Od Skadarského jezera sjíždíme serpentinami do městečka Petrovac, které se má stát útočištěm následujících 10 dní. Po příjezdu převažují pocity jak rána mezi oči. Nejprve zjištění, že z kýženého seeview budeme zírat na či skrz nedostavěné hotelové monstrum, pokoje rozdílných kvalit jsou navíc ve dvou budovách, což naruší další družbu. Vznikne hysterická scéna č.1, kdy druhá dítka mají potíž s akceptaci výsledku losu. Ubytování jest vyloženě prokaučované v duchu hesla "kdo chce, vše nemá nic", tak dlouho se řeší tolik proměnných a zejména dětský komfort, že nakonec jsou nespokojeni všichni a ještě za nerozumnou cenu. Tak aspoň moře. Zdejší pláž - další rána, kdepak je blažený horský klid! Rušno, přehusto. Připadám si jak Otík z Vesničky po žních. No nic, zítra půjdeme na sice vzdálenější, ale pěknější pláž Lučica. Bác. Sice krásná, ale možná tak v květnu či říjnu...Hlava na hlavě, v 11 hod obtíž najít 0,5 m2. Uff, tož adaptační zkouška. Je před námi 9 dní, přeci nebudeme remcat. Děti se adaptují první. Využívají tobogánu, šnorchlování, rodiče se postupně přidají. Nutno se smířit, že budeme někam přejíždět.
Na doporučení paní domácí se další den již vozem ocitáme ve vedlejší Buljarici. Zde již naštěstí klidněji, není nutno po nikom šlapat, voda je fajn, ale taky je již znát Balkán - 20 m od pláže občas hromady, které nikoho nezajímají...Při odjezdu následuje další stresový okamžik. Kamarád nenastartuje fungl nový vůz, objeví únik chladící kapaliny. Protelefenuje kredit s asistenční službou, která si nechává hodinové prodlevy, velí čekat a nevyřeší nic. Situaci vezme do svých rukou, kapalinu dolije, odjede...a nestane se naštěstí nic.
Další dopoledne se pokusíme před poledním žárem navštívit pěknou historickou Budvu. Což plně nestihneme a na hradbách již notně peče. Děti remcajíc popohánějí k vodě, dojdeme až na doporučovanou pláž Mogren II, kde platí výše uvedené. Pěkná, ale asi někdy mimo sezónu. Taky notně zvedáme věkový průměr. Mořské zátiší pořádně hlučí necitlivými reproduktory. Trochu mělčí dno snad způsobuje bohatší podmořský život, kocháme se většími hejny, občas i větších rybek, ale některým jedincům zážitky pokazí zřejmě nějaká uvolněná žáhavá sasanka. Zaplatíme drahé parkovné, pak ještě dražší při zastávce ve Sv.Štefanu, takže další vstup na poloostrov boháčů oželíme, projdeme si okolí, shlédnem shůry na luxusní pláže za 70E nabízející komfort 10m k nejbližšímu sousedovi. Náladu pak pokazí ještě konflikt s vrátným, požadující další Ečka za prodloužený parking.
Za notně afektované podpory paní domácí nemůžeme vynechat pláž Perazica Do, mající za brzkého rána míti zázračný léčebný efekt na ústrojí dýchací: " šuma, čisto more" a průdušky su po následující rok zdravé. Pravda, brzké ráno se nepovede, pěší cesta poněkud delší, ale s krásnými výhledy a vůní borovic. Následují již méně voňavé tunýlky, s občasnými průhledy a bác, staveniště dalšího monstra, které, jak později zjišťujeme zde stojí rozestavěné již snad 30 let...Popojdeme však až na konec, kde klidno, na obludu si nějak zvykáme. Zaskotačíme a občerstvíme se asi nejdražší rybou v životě...
Dále volíme cestu na jih, návštěvu Skadarského jezera. Ve Virpazaru se nám na zastávku zdá brzo, tak musíme odhánět vlezlé naháněče a pokračujeme dále podél jezera malebnou úzkou cestičkou, tu a tam s nějakým prodejcem vína. Sjíždíme do vesničky Donji Muriči, kde se trochu zastavil čas, mešita, oslíci, pár debatujících domorodců a božský klid. Voda ještě teplejší než moře, ani příliš neosvěží. Občerstvíme se v místní údajně vyhlášené restauraci, dáváme zdejší specialitu- malé oukleje, odcházíme však s pocitem pachutě. Orientována již na odírání turistů, předražená, obsluha neochotná k čemukoliv. Náladu však spraví výlet lodí, který vyjednáme s místním zřejmě neurologicky nemocným muslimem Hasanem, který naloží naší 8-člennou posádku na svou malou bárku a odveze na blízký ostrůvek Beška s klášterem a desítkou stálých sester. Jedna se nás průvodcovsky ujme, provede, občerství. Jaký to balzám po přímořském ruchu. Pokračujeme podél jezera, vesničky jsou již vskutku balkánské. Tu a tam tabákové políčko. Čas již opět pokročil, tak na další zastávky příliš času nezbývá. Nakupujeme o pouličního prodejce ovoce, který žoviálně nabízí slevy a prahne po společných "bratovských" fotkách, a pak mu spíláme pro červivé fíky. Návrat již za tmy rušným Barem, Sutomorem, kde se utvrzujeme, že tady teda býti nemusíme...
Další den se vydáme pro změnu severně. Přichází na řadu Boka Kotorska. Zaparkujeme za příznivějších podmínek v Kotoru, který docela nadchne. Jednak historické jádro se spletí uliček, kde si každý nachází své, tak se raději rozdělíme. Naše rodinak se posléze vydá na hradby a zříceninu stoupající přes 200m. Toto počínání ve 40-ti st. vedru asi není příliš rozumné, tento nerozum však pojali mnozí a dokonce i naši kumpáni, se kterými se nečekané shledáváme nahoře u vlajky. Výstup skutečně úmorný, jindy statečný hoch se tváří, že každou chvíli se blíží jeho poslední hodinka, ale vrchol stojí za to. Krásný výhled na záliv, korunovaný kotvícím lodním kolosem. Všichni se již těší na koupel, kde se pro změnu nepodaří potkat a dále po jistém nedorozumění se každá rodinka vydává svým směrem. Naše objede Boku vnitřkem míříc dle jakýchsi doporučení na poloostrov Luštica na pláže Mirišta, kde plno, tak se přesuneme ještě kousek dále na Žanjič. Očekáváme oázku klidu na konci světa, ale opět jeden slunečník vedle druhého. Přichází smutná zpráva z domova. Trochu vodního relaxu a pádíme zpět. Kamarádi mezitím se navzdory domluvě vydali do historického městečka Perast, vyjeli lodí na ostrůvky a pak zaskotačili na ne tak vzdálené písčité pláži Plavi Horizonti.
Po výletním dnech je potřeba zas nějakého odpočinku, tak vybíráme vcelku šťastně pláž Drobni pijesak. Podaří se ještě zaparkovat, místo půvabné a lidí přijatelně. Tak se uplatní všechny možné nafukovací propriety, i když některé jen s velmi krátkou životností. Ať den není jenom proválený, tak cestou stavíme ještě v pěkném klášteře Reževiči s výhledem na Perazicu.
Občas se i sejdeme strávíc večírek třeba s 12kg melounem. K nelibosti dam občas obstarávají kulisy výkony borců na Tour de France.
S blížícím se finále se podaří vměstnat a prosadit výlet do Albánie. Paní domácí doporučuje si přivstat, brzký výjezd se však nezdaří, načež téměř 2 hodiny trčíme na hranicích. Jestli Černá hora představuje jakýsi evropsko-slovansko-balkánský svět, tak zde od začátku zjevný čistokrevný Balkán. Na hranicích spousta žebráků, následuje vcelku pohodová cesta do Shkodëru (Skadar), lemovaná zřejmě vilkami prominentnějších občanů. Od začátku je zjevná sociální diferenciace. Jezdící "popelnice", mototrojkolky obložené dětmi, se zjevně posunutým vnímáním bezpečí kontrastují s megavozy zejména německých značek. Zatímco cesta k městu se ještě dá, tak ve městě již naprostý chaos. 4-proudová silnice se středovou čárou čistě formálního významu, někdy chybí vůbec, je stále nutno hlídat stejně intenzivně obě zrcátka, neb jízda v levém pruhu ješte neznamená, že se ještě někdo zleva nevměstná, obsazená krajnice nevylučuje parkování dále dovnitř pruhu a mezitím si to kličkují motocyklisti, cyklisti i chodci. Zprvu trochu nervy, ale postupně si zvykáme a je z toho spíše legrace. Občas je někde i nějaký ten příslušník, ale jeho role je zcela nejasná.
Na úvod však strávíme příjemný čas na hradě Rosafa. Vstupné je symbolické, ujme se nás velmi milý a komunikativní průvodce, zanechající veskrze kladný dojem, který následná návštěva města poněkud pošramotí. Poté zaparkujeme poblíž mešity Abu Bakr. Předsudečné stereotypy narušují v blízkosti stojící ortodoxní i katolický chrám. Všude je znát doba plastová resp. petková. I leckterý bezpečnostní liberál žasne, když je třeba tu sehnout hlavu pod prověšenými kábly, pouliční lampa málem spadne, tu na nás zírá uprostřed chodníku odkrytý kanál. Trochu bloudíme městem neúnavně hledajíc souputníky vyhlédnutou manufakturu benátských masek. Nakonec se povede někdy na sklonku pracovní doby a za jisté blahosklonnosti jsme vpuštěni dovnitř. Dosud prudící dítka hned ožijí a masky se tímto stávají hlavním albánským zážitkem. Od nekonečného zkoušení nelze nejen je dlouho odtrhnout. Bohužel taky s hysterickým výstupem č.2, kterým si jisté dítě vynutí svou kýženou škrabošku. Občerstvíme se na asi hlavní turistické třídě, nadšeni konečně z příznivých cen. Celá rodina najezena za 12E ! Někdo nalezne i svůj obligátní aperol. Poté se blíže seznámíme s islámskou religiozitou na perském koberci zdejší dominantní mešity. Příznivý kurz nutí ještě k nějakému shopování, odvážejíc si více suvenýrů než z Montenegra. Přes dopravní džunglii se dostáváme k hranici, kde tentokrát kolony menší. Čas zase pokročil, k nelibosti některých musíme oželet i plánované říční ústí s ostrůvkem Bojana. Již s pozdním večerem se alepoň na chvíli smočíme a zadovádíme ve vlnách příznačné Veliké pláže u Ulcinje, konkrétně v části Copacabana, kde však ne všem svědčí všudypřítomný písek.
V závěru si dopřáváme relax day, který ale rovněž nikterak proválený. Přes prvotní nedorozumění se smluvíme na pedalině i lodním výletu. Nejprve se prošlapem na vyhlídkové ostrůvek Sv.Nedelja a odpoledne pak za velmi příznivou cenu glassboatem na údajnou nejkrásnější Kralijevu pláž...Nejprve zklamány dítka z nenaplněných očekávání sledování podmořského světa skrze skleněný průzor; valící se pěna je příliš neuspokojí a následně i dospělí z avízované pláže neb stejný nápad v tu chvíli mělo asi 10 dalších lodí. Takže údajná romantická pláž jednak napěchovaná, jednak taky notně znečištěná různými kousky igelitu, dámských potřeb apod. Hnus, vážení. Ale cesta lodí podél pobřeží fajn...
Nastává pomalu čas loučení, závěrečná promenáda, nějaké to utrácení, šatičky, klobouček. No a kumpáni se rozhodují využít přebytek volna a tímto zbylou třetinu času...albánským pobytem. Takže oni k jihu, naše familie na sever, s plánem mezizastávky v Chorvatsku.
Využijeme rychlotrajekt přes Boku, navštívíme hradby v Herceg Novi, chvíli i vodní osvěžení na nepláži a pokračujeme s další časovou ztrátou. Dále cesta příliš neubývá, zdrží trojí! hraniční přecházení, vždy s 1/2 hodinovým zdržením (prudí zvláště krátký vjezd a výjezd na území BaH, kde jen zalituji nenačerpání o poznání levnějšího paliva). Takže plány dojet až někde k Šibeníku vezmou za své a jsme rádi, že podvečer zakotvíme v Gradaci. Chvíli hledáme možné ubytování, nakonec nacházíme přijatelné na 1 noc nad cestou a ještě si zaskotačíme ve večerních vlnách...
Následuje předcestovní celodenní válení s knížkou, míčkem, zmrzlinou, pozorováním zvláštních čecháčkovských úkazů, čemuž jsme se v ČH vyhnuli; po 25. na stejném místě, několikahodinové exhibování rádobyudělaných těl bez jediného plaveckého tempa atd. Kniha o Everestu dočtena, těla občerstvena a nevečer v sobotu čas vyrazit. Provoz bez obtíží, i hranice výjezdovým směrem plynulá(na rozdíl od směru opačného), vyhneme se slovinské hranici, se svítáním se vystřídaje u volantu jsme za nějakých 12 h doma.
Dovětek:
další týden netrpělivě čekáme na zprávy od souputníků, vždy pak šokování, kam až se pohnuli, nevěřícně googlíme, přicházejí zprávy typu: "jsme ve Vlore...stop...dosahli jsme temer reckych hranic...zvazujeme trajekt...stop...poskrabali jsem auto, ale jinak dobry stop...mame ubytovani vetsi nez nas byt za polovic nez v CH stop..."
Z Albánie se vracejí poměrně nadšení, zejména z cen, ale znaveni každodenním kočováním a pozdněnočním sháněním, kde by hlavy složili...
Ryze subjektivní resumé:
- V ČH nadchnou přírodní krásy,
- směs slovanství a balkánu
- vnitrozemí pořád vcelku levné
- cestování pohodové (pokud nepočítám pobřežní zácpy)
- Z pobřeží dojmy již smíšené,
- jistě řada míst stojí za návštěvu, rozhodně Kotor, Celá Boka Kotorská, Budva aj.
- moře čisté, což se ne vždy dá říci o ne tak vzdáleném okolí, štvou přeplněné pláže
- Bohužel skloubení arogance moci s nevkusem zabije mnohou krásnou scenérii (což si např. Chorvati tolik nedopustí)
- Zvěsti o levnější variantě Jadranu již neplatí a v soupeření se severním sousedem v odírání turistů již vychází stav nerozhodně (jen snad nějaký ten lodní výlet či zapůjčení vodních propriet ještě vychází příznivěji).
- Zatím jen albánská ochutnávka evokuje úvahy o "plnohodnotné stravě" než se i této země zmocní turistická komerce
