Letos se podaří smluvit se spřízněnou rodinkou se stejně starými dítky, padne volba v létě podniknout balkánské dobrodružství - Černá hora s horami i mořem. Přes původní poněkud váznoucí domluvu se podaří s jistými rozpaky v půli července vyrazit i se splněnými studijními povinnosti a hlavně novým vozem souputníků. Nakonec kývnou i na cestu Maďarskem a Bosnou. V rámci maxima vytěženého času, se vydáváme na cestu uprostřed týdne po práci. Druzi mají zajistit předvoj a ubytování někde na maďarsko-chorvatském pomezí. Vše je jinak, nestíhání a tak, načež se potkáváme na Slovensku a předvoj obstaráváme my. Odtrpíme české a slovenské dálnice, nepochopitelný to kontrast s maďarskými, které nás rychle a pohodově dovedou na jih. Za nějakých 5-6 hod jsme u Mohacse, kde plánujeme zakempovat. Když již za tmy nalézáme požadované nocleziště u Dunaje, tak přichází zrada, kemp zavřený, údajně pro již pozdní čas, kolem ani živáčka. Naštěstí zachrání blízký penzión, voláme číslo a domácí Němka ochotně nabídne nejen pokoj, ale nakonec i stanovou levnější alternativu s kompletním zázemím! Blízkost vody je znát, moskyti koušou fest, dokonce jsme svědky jakéhosi nočního autopostřiku.
Ráno v 6 budíček, balení a hurá na jih. Zprvu společně, ale na chorvatsko-bosenských hranicích kolem Sl.Šamace se ztrácíme poté, co nás povodí navigace neexistujícími sjezdy. Náš vůz tímto nabírá asi 1/2 hod manko, které se zvýší dalším blouděním Sarajevem. Jinak cesta vcelku ubíhá, byť rychlost nijak závratná, 2-proudovka s občasným zbržďovačem, děti počítají minarety. Za Sarajevem přichází nekonečná klikatice pod skalami, trochu připomínající cestu ze Žiliny pod Strečnem. Až poblíž hranic za nějakým tunýlkem narazíme na piknikující soudruhy. Stavíme v doporučovaném motorestu za mostem přes Drinu poblíž Foče. Občerstvíme se pljeskavicí, čevapim, jídlo skutečně chutné a ceny lidové. Poté již obávaný přejezd k hranicím. Nakonec všechna internetová varování se ukáží jako hysterie. Cesta je vcelku bezproblémová, jen prašnější, neb se nyní rozšiřuje, občas chvilková zastávka kvůli bagru, či vyděsí pádící offroad. Překvapí z lesa čnící minaret... a najednou kde se vzal, tu se vzal- hraniční přechod, budka a most pro jedno auto... Následuje to nejúchvatnější z cesty, kaňon řeky a posléze Pivského jezera. Nahoře skály, dole modrá hladina, jeden tunýlek za druhým, most, nádhera a pak najednou odbočka...do stěny. Šipka Žabljak a prudce vzhůru tunel. Cesta sice úzká, ale asfaltka, žádný velký provoz, jen sem tam soucit vzbuzující cyklista. Nejprve serpentiny ve skále skrz tunýlky, dále zelení a dostáváme se nad úroveň lesa, jakousi náhorní plošinu s Durmitorem již v plné kráse. Pak však již trochu dlouhá a nekonečná nádhera. Po dovršení sedla Sedlo konečně klesání a vysvobození Žabljakem. V podvečerních hodinách, tj někdy po 11 hod. cestě, nacházíme vyhlédnutý kemp Mlinski potok, Čechy opěvovaný pro pozoruhodného rtuťovitého majitele staříka Minu, což můžeme potvrdit s dovětkem, že mu vydatně sekunduje jeho bodrá žena Jelena, která se nás hned nadšeně ujme s nutnou slivkou. Není jednoduché se popasovat s jedním velkým a jedním megastanem, řešíme složitý tetris s první minikrizí, naštěstí záhy překonanou.
První dnem se seznamujeme s Černým jezerem, skásne nás strážce NP, požadující 3E vstupu, zakoupíme slevovou několikadenní "pernamentku". Proběhne nutná koupačka, jezero teploučké, čisťounké, jen vstup poněkud blátivý. Poté nutný okruh kolem jezera, kdy se snují plány s podstatě opakujivšími se 2 motivy a to zdolání Medvěda (nad jezerem čnící hory V.Meded) a obkroužení jezera na novém člunu...
Dne dalšího přichází první prověření sil. Zvolíme rádoby menší túru k ledové jeskyni. Od Medvěda Mina odrazuje, ale jeskyně má být fajn i pro dítka...Od začátku přichází poměrně slušné stoupání lesem a první reptání střídané s panickou úzkostí z potenciálně přítomných hadů, které neobezřetně zmíním z průvodce. Nad lesem je cesta příjemnější, první krásné výhledy. Bohužel se do cesty připlete jakýsi turista imponující dojmem znalce, který od dalšího výstupu k jeskyni zrazuje, resp. nabádá k údajně snazší alternativě, pokud nedošlo k jazykovému šumu. Porada, průzkum, váhání, tečkovaná trasa v mapě dá bohužel pánovi za pravdu a zavelíme k obratu, sestup k rozcestí a nový výstup...jak se posléze ukáže dle klasického klišé - cesta je delší, zato těžší. Sice pěkná, skalky mezi klečí, krasové závrty, horem, dolem, ale pro některá dítka a nervy rodičů již dosti náročná. 1/2 šlape za cenu vymýšlení soutěžních otázek, 1/4 oddaně sekunduje tatíkovi, na zbylou 1/4 však nefunguje již žádná motivace. Porada a matka s dcerou ustupuje a další se pokusí o výstup, který se chvíli jeví nekonečným, slunko slušně žhne, voda kolem žádná, ale to již se pomalu rýsuje impozantní Obla glava. Pak již 20 m lezení po čtyřech a jsme tam...místo 3 hodin asi 5. Ledena pečena však všechno dosavadní napětí rozpustí...aby vyvolala další - epizodou s nožem...Dole schlazeny hlavy, hodí se lano, jáma nikterak velká, ale kouzelná, občas prosviští netopýr. Po předaných zkušenostech se rozhodneme pro sestup plánovanou výstupovou trasou, kde poněkud spíláme rádobydobrodinci, neb cesta naprosto pohodová, průlez nějakou tou skalkou, pak traverz, trochu suťový sestup a jsme u salaší v Lokvici. Skupina se trochu trhá na předvoj jednoho tatíka s hochy, další otec s nebývale statečnou cérkou, která stávkuje jen při nabídce ovčího mléka místního salašníka a zezadu jistí belhající se ženuška...Pak již sestup známou cestou za motivace pohádkou, zpěvem a kvízovými otázkami u starších, bez jakékoliv krize. Z plánu asi 7 hodinového výletu je rázem 9 a poklona ani ne 6-ti letému dítku!
Po těchto peripetiích nezbývá než taktický ústup a nehrotit další plány. Tak přichází čas člunu a pánovi Matoušovi se splní první cíl, probrázdic téměř celé jezero. Aby z hor přeci jen něco bylo, tak odpoledne vystoupáme na okrajový vyhlídkový kopec Čurovac, přiblížic se vozem za Žabljak. Z něj krásná vyhlídka do téměř nedohlédnutelných hlubin kaňonu řeky Tary, necháme se nafilmovat dronem (a dosud marně čekáme na odkaz). Po malém předobčerstvení v bufetu na parkovišti s přírodním ledem, vymyslíme nějakou řádnou večeři v místní konobě. Žabljak, který by mohl mít ambice býti půvabným horským střediskem, ve skutečnosti v sobě mísí patinu starých salašů s reálným socialismem a nevkusným kapitalismem v podobě rychle rostoucích hotelů. Zakotvíme někde v centru v restauraci druhého typu, kde skutečně dýchnou doby pro nás ještě ne tak dávno minulé. Nakonec se sice slušně a chutně najíme, ale ač téměř jediní hosté, se jídla dočkáme asi za 1,5 hod., každý úkon páně kelnera je několik desítek minut. V dlouhém čekání, v rámci rozpravy " co zítra" padne jen tak mimoděk, bez ambice na uchycení, návrh na zdejší hlavní kopec- Bobotov kuk. Kupodivu nejen, že se nesetká s očekávaným odporem, ale získá i jistou podporu. Jakože ať si hoši jdou - tatíci se staršími (9-ti letými) kluky a my holky si zajdeme k nějakému jezeru. Jeden hoch se chytá nadšeně, další méně, ale nechá se přesvědčit a i Mina podpoří, jakože kopec je babyfriendly (není, snad lépe aspoň s nějakou smycí...)!
Zvolíme kratší 3-hodinovou cestu ze Sedla, kde zanecháme vůz s plánem návratu stejnou cestou.Strážce nakonec ukecáme s placením dalšího vstupu do NP, když ukážeme, že již máme byť expirovaný 3-denní. Nakonec je opět vše jinak. Prvotní obavy z horka rozptýlí příjemný větřík, odhodláně nastupujeme do prvního sedla Uvita. Po prvním čtyřkončetinovém lezení však odpadne jedna dvojka, vyhodnotíc cestu jako příliš riskantní, zejména pro sestup. Následuje krizová rychlodomluva, buď se sejdeme u auta nebo se pokusíme přelézt celý hřeben až do kempu. Po sedýlku následuje krásný asi hodinový pohodový pochod travnatou plošinou, s občasnými zbytky sněhových polí, pod špičatými skalními věžemi. Jen mírně znepokojuje, že jaksi nenabíráme výšku a skály ční vysoko. To se již začíná objevovat stěna s kýženým vrcholkem. Mladíkovi rači neprozrazuji, co nás čeká a chvíli spočneme u jezírka Zeleni vir. Pak již stoupání serpentinami, které se nějak vcelku pohodově zvládnou, potkáváme nadšenou slovenskou výpravu, která poprvé upozorňuje na závěrečnou ferátku, kterou Mina nezmínil, a jsme na podvrcholovém sedle. Přichází zpráva od druhů, že se nevzdávají a zvolili jinou cestu výstupu z Urdeni do.Tímtov hlavě šrotují tři možnosti sestupu- zpět do Sedla, Urdeni do či přechod k Černému jezeru. Naše dvojka pokračuje k vrcholu. Objevuje se krásný výhled na jezera Škrčka, ale také začíná exponovanější podvrcholový asi 100m úsek, zajištěný pogumovanými lany, taková B-ková ferátka. Hocha zajistím vlastním tělem a s jistou bázní jsme na vrcholku (2523m.), po 2:45 hod ze Sedla. Nádhera, trochu opar, jen pár lidiček, svačinka a čas myslet na sestup. Neponechávaje nic náhodě, hodí se kus nového špagátu, vytvoříme pomocí dračí smyčky prsák a s "trojím jištěním" (lano, lanko a vlastní tělo) se sesouváme zpět. No jsme rádi na sedle, kde začíná trocha pofukovat. Je čas rozhodnutí, zprávy od spolulezců žádné, nechce se riskovat nějaké složité nahánění se po kopcích, kondice i zásoby dostatečné, volíme sestup náročnější variantou přímo do kempu. Zprvu opruz strmým suťoviskem, hoch raději zůstává na provaze, kameny postupně mohutnějí, takže záživnější přeskakování, pohodový traverz a jsme na známých místech pod ledovou jeskyní. Cestou ni živé duše, tu potkáváme až v salaši Lokvice - nám známého pastevce, kde synátor, na rozdíl od cérky, tentokrát nepohrdne ovčím občerstvením. Dozvídáme se, že dnes jsme z vrchu jediní a pádíme dolů s vidinou satisfakční koupele. Po celkových 8 hod jsme u jezera, kde smočíme splavená těla a s vítězným pokřikem "Teď už ani muk, zdolali jsme Kuk, všechen pot, co se z nás lil, v jezeře se smyl" míříme ke stanům, kde nás již čekají kamarádi, kteří to otočili kousek pod závěrečným sedlem a na další informace jim došla šťáva v mobilu. Dámy zatím posedávají na zmrzlině u jezera, kde jsme je nějak přehlédli. Spustí se liják, který tímto odežene v 19 hod.pravidelně navštěvující otravné chrousty. Poté se zjeví i ženská část, která se prošla k jezeru Zminje, kde naháněla žabičky, kochala se další faunou i flórou a přitom nenávratně odložila zapůjčené trekové hole. Večer na zmoklém dřevu složitě ugrilujeme tradiční čevapčiči.
Toť zdařilý závěr Durmitorské části. Ranní balení se dle předpokladů protáhne, že nejsme schopni vyjet před 11 hodinou. Ještě přitisknutí na Jeleninu hruď a slivkou se loučíme s půvabným kempem, kterému pro celkovou atmosféru odpustíme i nějaký ten balkanismus v podobě dílenského bordýlku vedle umývárek či poněkud sníženou intimitu toalet. Voda však tekla (i teplá), no a co, že s ropuchou, luxusní zázemí společných prosklených lednic nabídne vždy vychlazený mok a do toho stařík pobíhající v různých úborech, tu jako mechanik, tu v slamáku a holí odhánějící cizí psy, kteří si rádi našli pelech v předsíňce stanu, tu donchuan oblbující belgické 17-tky a Jelena věčně se usmívající: "kako stě...a slivku či kavu?" A to vše za denních 9E za rodinku.
Jedeme k Taře, resp. mostu, kde chvíli zastávka, zvažování i raftu, který však nad časové i cenové možnosti. Pokračujeme kaňonem s cílem se někde smočit. To se povede až za Mojkovacem , v průzračné velmi svěží zátočince, s místní omladinou. V úmorném vedru přichází oáza kláštera Morača, kde nám popík požehná, jsa všichni skrz Cyrila a Metoděje braťja a pak přes hlavní město dále kolem Skadarského jezera zamíříme k moři...
