Po čase alpská lyžovačka, po čase v organizované skupině a premiéra s 5,5 letým synkem, s obavami, jak 24 hodinovou cestu zvládne(-m).
No zvádl...téměř 30 hodinouvou .
Mrazy arktické, takže autobus má problém vyjet, když vyjede, tak postpubescenti užívající si svobody již v Mikulově se zkárují, aby pak svými výměšky oblažovali. Zde však cestovní peripetie nekončí. I zkušení páni šoféři podlehnou kouzlu moderní techniky a slepě se gps přístoji odevzdají, aby je tento vedl pro bus zcela neprůjezdnými stezkami, od kterých nás na poslední chvíli odkloní osobním autem dojíždějící bratránek. Stejně si tak zajíždíme přes hory, přes doly, od 0,5m závějí se najednou ocítáme mezi mandarinkami a citrony u Azurového pobřeží, sledujeme Monako, Nice. Situaci zachraňuje frankofonní choť, cestu od kolemjedoucích lopotně skládajíc. Ale konec dobrý, vše dobré, druhý doprovodný bus dopadá o poznání hůře, musíc tam i zpět závažnou poruchu řešit.
Ubytovačka zprvu s jistými rozpaky, musíme udělat kompletní inventuru, nakonec se i rozmístěni zdárně pořeší.
Lyžovačka vydařená, mrazivo, ale azurově slunečno, dítko nadšeno, jen se poslušně do tatíkovských vláčků zapojovat nehodlá a snahy o vytříbení stylu na rozdíl od dítek ostatních spřízněnců svéřepě ignoruje.
Areál slušný, až na poměrně pomalé a zastaralé sedačky, u kterých bychom jistě nějakou tu ochranu před místy mrazivým větrem ocenili.
Jeden den navštěvujeme ještě krásnější a pohodovější propojené střediskou Praloup, z čehož se však nakonec vcelku adrenalinový příběh vyvine. Nejprve dlouhý lanovkový přesun, hezká lyžovačka, aby rozdílná mužskoženská logika zafungovala a rodina se tímto před pomalu se blížícím koncem provozní doby vzájemně ztrácí. Když se nakonec podaří setkat, tak narážíme na svéřepě zásadové vlekaře neumožňující hocha vyvézt na bohužel nutné pomě, kterou tento ještě neovládá...ale nouze naučila Aďocha housti...na pomě jezditi. S jistými peripetiemi nakonec úspěšně zvládne, aby nás čekal vrcholový mrazivý vichr a ledový sjezd.
Další středisko nabídne méně dramatický příběh, ráno naštěstí stíháme první skibus, sjíždíme do menšího, komornějšího střediska Le Seignus, lyžování fajn, po vyzkoušení všech modrých láká 6km červená, vyjedem na horu a...skála, strmá travnatá pláň...složitě se sesoukáme, abychom se ocitli na strmé mulďaté opdovídající černé...naštěstí synátor prokáže díl statečnosti, stejně tak při návratu, kdy odvoz nabízí odpoledne pouhé dva skibusy, pochopitelně všichni volí ten poslední.Boj o místa se stává bojem o přežití zejména dítek, naštěstí se ochotně ujmou sedící frantíci. No ale tato zkušenost odradí od další návštěvy jinak příjemného střediska...Takže zbytek zůstáváme centrálně.Završíme příjemnými, občas nějakou to hrou zpestřenými večírky. Vyzkoušíme i avízovaný bazének, ale udávaných 28 st, se příliš v 20 st. mrazech neujme...
No a trocha úzkostnější závěr,s leštěním zrcadel a ranním napjatým stepováním, zda příbytek projde přísnou kontrolou, nakonec však jen zběžný pohled a dalších 24 hodin zpět...
