aneb územím velkých šelem, kterak brtníka budovatelskými písněmi zahánět...
Konečně byli elementálové nakloněni a mohlo dojít na podzimní výšlap. Na poslední říjnový svátečně prodloužený víkend jsme vyrazili s Petrem, jeho kamarádem Martinem a jeho kamarádkou Idou tentokrát východně- směr zapomenuté slovenské Červené vrchy, trochu s obavami a choré klouby neb po delším čase skutečně echt na těžko...
Ve čtvrtek vyjeli brzy ráno, v Pribylině úspěšně odchytili místního hospodského, který vůz ustájil a jehož syn nás za 15 E odvezl na Tri studničky a pak již šlapali po modré Kôprovú dolinú... Hned na startu prekérka, zjišťuji, že při urychleném přesunu z vozu do vozu v tom mém zůstala proprieta dosti zásadní- mačky...snad to nebude moc klouzat neb sníh automaticky předpokládáme...
Je krásně, přenádherně, zprvu jen lesní dělníci, dále už pak nikde ani živáčka až na všude kolem předpokládané medvědy, které Petr větří na každém kroku a již cestou přiživuje historky o množství ročně roztrhaných turistů... Zastávka u Kmeťova vodopádu a pak dále výstup na lehko k dolnímu Temnosmrečianskému plesu. No na lehko, Petr tahá vařící arsenál kvůli klobásce, někdo jiný výživnou kombuchu...atmošku u plesa lépe vystihnou citoslovce, něco jako uááuh... paráda, božský klídek...
A pak konečně poznávám Petrem již dlouhé roky opěvovanou Kobylí dolinu. Cestou nějaké ty již trochu seschlé čučorietky a pak výborné místo na bivak v dolince, nakonec přímo u zamrzlého plesa. Kolem je bažinka zamrzlá méně, kolegové stěhují promočený stan a útěk před vlhkostí odnáší Ida řádným zvlhčením nožky v potůčku, díky neúspěšnému přeskoku v plné polní... Zatímco se suší ve stanu, mužská část se v euforii zahřívá bruslením a mokem švestkovým... V noci mrzne o 106, někteří se přesto vyspíme, jiní bdí nikoliv zimou, ale slyšíc všude krvelačné šelmy...
Ráno opět nádherné, slunečné, pozvolné balení a hurá na sedlo Závory. Zde pak dál traverzem zapomenutou zelenou (ne)značkou, doufaje v nastoupání na hřeben u Kasprowa wierchu. Tu a tam se ohýbaje pro chutné brusnice, dostáváme se k prvnímu kruciálnímu bodu výpravy- někde pod Valentkovou, či ako sa volá. Vysněžený strmý sestup do doliny se nakonec ukazuje jako příliš riskantní.
Po pár zoufalých pokusech, ještě s úsměvným tasením lana- v podobě pár provázků, co nacházíme po kapsách, padne jistě moudré rozhodnutí tudy se nevydávat. To další je moudré již méně. Nikomu se nechce vracet na sedlo a sestupovat nekonečnou Tichou dolinou- když tato je přímo pod námi, tak dobře viditelná. 100x opakovaná chyba, se 100x řečeným nikdy více a přeci znova. Pouštíme se krlež dolů, ponejprv trávou, pak již jen skalně suťový žleb obklopen kosodřevinou. Po čase, kdy již víme, že to byla pitomost, není prostor k ústupu. Chopím se role průzkumníka a i z obavy z padajících kamenů se grupě osudově vzdaluji. Po jistém vyčerpání, když cesta svízelná a místy jen lemující kleč zachraňuje nejistý krok coby fixní lano, si dopřávám posilnění, když tu dojde na setkání třetího druhu!...to zvíře, co se tu motá asi 20-30m pode mnou není kamzík...ocitám se sám samotinký, grupa není ani na doslech... on ten Pasťa nekecal, hlavou proběhnou všechna jeho varování. Nechávám baťoh baťohem a tryskem vzhůru. Po dalších desítkách metrů mírně uklidněn zjišťuji, že brtník zůstává na místě, ale teď mě jistě zmerčil, střetáváme se pohledy a peláším dál, naštěstí narážejíc na zbylé druhy. Béžový méďa mizí v kleči, ale kolem naší jediné možné cesty. V týmu zavládne bojová nálada, sestupujem zprvu nějaký ten šutr upustíc, pak ale hlavně s budovatelskými písněmi na rtech (poté, co 10x omletá ta o mědvědech neznalých výbavy turistů se stává již trapnou). Brtník se nakonec projeví jako zvíře spíše plaché než krvelačné a již se neukáže. Za zmínku snad ještě stojí naháněním šelmy způsobený zásadní duševní přesmyk dosud introvertovaného Martina... Konečně po několika hodinách dosáhneme kýžené červené značky. Místo si užívat výsostné hřebenovky, klesáme zoufale níž a níž, ale hlavně, že nerozsápaní.
Cestou narazíme na skupinku 5 krajanů přesouvajích se z Liptovských kop a mířících k noclehu na Tomanovo sedlo, zatímco my stále spekulujem, že odbočíme po žluté na Kasprovy vrch... Nakonec opět po chvíli váhání vyrážíme po stopách předchozí skupiny, ale již je nedoháněje. Při odbočce na červenou značku zjišťujeme, že hyperochranářští bratia tuto kvůli medvídkům zrušili, její pozůstatky (naštěstí) ztrácíme a tímto se dostáváme do relativního bezpečí staré lesácké chaloupky, která útulné nocležiště i kadibudku poskytne. Sice s faunou jsme nadále v úzkém kontaktu, uvnitř hlodavci, venku šelmy, jak ráno stopy prozradí, ale posilněni becherovkou slastně schrupnem.
A další složitý den, výstup na Tomanovo sedlo. Tu a tam stopa medvědí, v dolině brusinky i divoký rybíz, nakonec i skupinku z dne přechozího na horizontu zahlédnem. To nás vyhecuje jíti jím v šlépějích, což se opět ukáže jako rozhodnutí ne zrovna šťastné. Poté, co klouzavým sněhem dosáhneme předvrchu Polské Tomanové, při pohledu na zasněžený hřeben, místy mix se skálou s nemožností ústupu, zvítězí nakonec zodpovědná opatrnost nad nerozumnou odvahou. Zpět do sedla a plán B: přeci jen přechod Červených vrchů, jen z opačného směru. Z poměrně podstatnou časovou ztrátou berem útokem vrchol Temniak (2090m), omezeně se posílníc, dostáváme se do energetického deficitu a po zjištění, že dosažený vrchol je jeho předkopcem, tento zdoláváme již na "morál", jak tomu Libor Uher praví...
Na vrchu vichřice, alespoň v trocha závětří se konečně posilňujem a pak vichernatá hřebenovka. Scenérie krásné, v zapadajícím slunku vrchy vskutku červené, kamzičí stádka, paráda, ale pomalu nohy přestávají poslouchat a záda rovněž vstupují do stávkové pohotovosti. Již po setmění po 18 hod. bušíme na dveře meteostanice na Kasprowym (1985m). Milá paní se slitovává, byť objekt nyní v rekonstrukci, zabydlujem se na chodbě. Mezitím vyběhne její atletická střídačka Justyna(ze Zakopaného 1:16h!) a poskytne nám ještě luxusnější komnatu po dělnících. To je najednou komfort! Notně vyprahlí se střídáme v nošení sněhu v ešusech, který vařič proměňuje do tekuté a Tang do pitné podoby. A to ještě s Martinem za pohrdavých pohledů morálně vyspělejší dvojice horko těžko odoláváme pokušení sáhnout po smějících se na nás z lednice Žywcach (rozuměj vcelku pitném polském pivu).
Ráno musíme včas opustit intaktní nocleziště, vstáváme v 6 hod., v novém čase vlastně v 5, za ranního svítání dolů, do nám již známé Tiché doliny. Vrchol notně zledovělý, že Petr s Idou na několik set m. i mačky vyzkoušejí. Dále medvědím teritoriem, označeném jejími stopami i exkrementy a pak žlutou nekonečnou dolinou směr Podbánské. Z vrchu za nějakých 5 h. Do Pribyliny ještě 10km, ale zadaří se hned stopa chytnout a (ne)náhoda tomu chtěla, že naší spřízněnou partičku potkáváme, resp. její torzo. Referují, že "hřeben byl v pohodě"...tak v pohodě, že část to vzdala a raději do Polska necestou se spustila a pak se někde kolem Bystré zpět hrabala. V autě nacházím zapomenutá železa a závršujem u vytouženého pivka a šizených (ne)bryndzových halušek.
...To zas bylo dobrodrúžo. Byť Petrův původní plán se ukázal přespříliš ambiciozní, tak pocity navýsost blahé, i díky nezvykle přející přírodě. Nebýt vrcholového větru, tak počasí k nám velmi přívětivé, ideální, spíše zářijové než očekávaně téměř listopadové. A i místy cestu komplikující sníh přidal specifickou kouzelnou příchuť. Toť zdařilý návrat do Tater po x letech...
