17.-26.8
Tak letos pro změnu zase na jih resp. JV a trochu jiný Balkán. Sice se modifikují cíle zase přidat 3 topy, holt vrcholky Moldavska-Rumunska-Srbska, potažmo Bulharska jsou dosti vzdálené.
Sestava 3.rokem jen mírně modifikovaná, tentokrát již 2x4. Na poslední poradě trochu rozpaky; nepojedem raději někam na sever, když je takové vedro? Ale rozpuštěny, do map vloženy body zájmu a v so ráno na JV.Tomu se říká rychlopříprava. Cestou občas fest zabouří, na jedné zastávce málem úraz od slunečníku, po kufrování Budapeští se vede tradiční spor mapy.cz vs google, ve prospěch toho druhého. Takže definitivně: mapy jsou sice přehlednější, ale méně zohledňují, resp. v zahraničí prakticky vůbec, dopravní situaci. Shodnem se na zastávce v Debrecíně, kde však žádná šunka ani klobásky, zato se ocitáme v protestantské katedrále na svatbě, ve městě výzdoba makrokvětin a hmyzu, zmrzka, taky po stopách F.Liszta a pak úprk než přijde další liják. Podvečer dosahujeme Ferrata and rafting kempu ve Vadu Crisului, což má být startovacím a poradním bodem pro další plány. Trochu obavy ze zaplněnosti se ukáží jako liché, naopak nás vřele vítá majitel a nabízí velmi příznivou cenu (5E/os). Ujíždíme bouřce, ale zdá se nás každou chvíli dostihnout, tak rychlostanování, ale nakonec po suchu. Využijeme bohatou kuchyňku i možnost posezení s potupnou prohrou v ne tak dávno objevené vědomostní hře 10-tka, která nás pak nestereotypně provází večery.
Naše část grupy je odhodlána pro zdejší blízké feráty, další váhá, ale nechá se zlákat, meteoradar však skýtá nepříliš příznivý pohled, tak se pomalu a nejistě vypravujeme, padá pár kapek, ale nakonec nic. Pro jistotu začneme raději na B-ku, přesto část vystresovanější, trasu zdolá, ale na další rezignuje. Nahoře se potkáme se zbylým členem a pokračujeme vrchem připomínajícím NP Podyjí. Další vyhlídka a sestup k již nefunkční trati, rekognoskace tunelu a za přítomností a nakonec i jedním inzultem dotěrných vos dáme zavděk občerstvení v bývalé drážní budově. Pokračujeme k jeskyni, kde se srocují nějací návštěvníci, na vstup rezignujeme a pokračujeme k půvabnému vodopádku s ledovou tůňkou. S hochem neodoláme příjemnému osvěženi, ten i se skokem a podplavbou, pokračujeme podél říčky, na které se občas někdo snaží poměrně marně vytěžit nějaký vodácký zážitek. Část pokračujeme na slušnou C-kovou ferátu, kde však již začíná poměrně žhnout a lano pálit. Završeno atraktivním mostkem. V kempu při jídle porada, zda zůstat, nezůstat, nakonec balíme a pokračujeme směrem Hunedoara, dle času modifikujíc plány bližšího kempu.
Zprvu se trochu nekonečně motáme skrz obce, po chvíli dálničního poklidu se rozsvítí kontrolka pneumatiky. Zprvu neznepokojuje, dofoukáme a pojedem dále, to již známe, že je občas pokles. Když však za chvíli svítí znova, tak znepokojí více, zvláště, když je slyšet zlověstné syčení. Dofoukávajíce, do cíle 20-30 km nějak dáme, vyšplháme do podhradního rockového kempu v Devě , kde přívětivý majitel pomůže s výměnou kola, na které je po sundání děsivý pohled- asi 10 cm rýha na vnitřním plášti. Ještě, že zcela nebouchla. Tak na ráno program daný. Grupa se vydá na blízký hrad a s milou hledáme pneuservis. Průběh pánsestará- tyto pneu nemáme...ale zrovna chlapík přezouvá, tak své staré na dojetí poskytne, tak se domluvte... Usmlouváme nějakou spíše pro chlapíka výhodnou cenu, vyměníme přední dvě a ještě jednu vezmeme rezervně. Zbytek si mezitím prošel udržovanou a opuštěnou zříceninu, můžeme zabalit a posunout dál, na Korvinův hrad v Hunedoaře, nesprávně též spojován s Dráculou, údajně jeden z největších v Evropě. Počasí notně žhnoucí, prolezeme bezpočet věží, neuspokojíme se suvenýry a uvízneme v lepší občerstvovně s nestíhajícím personálem, pletoucí se chicken a bůček. Při odchodu pak přichází panika kvůli objevu v.s. boreliového erythema migrans. Máme vytyčený cíl, tentokrát penzionu, cestou však každá posádka najde jiný market, dojíždíme s předstihem s legračním úvodem, když gps a mapy zavedou k nějaké ruině. Načež hoch hlásí vítězoslavně 2:0 pro google.
V opuštěné vesnici luxusní podmínky, sál s kulečníkem, venkovním bazénkem apod. V tu chvíli však zažíváme zcela opačné pocity, zatímco naše posádka si užívá relaxu, tak přichází znepokojivá zpráva od druhé : my se zdržíme...tušíme podlehnutí boreliové panice, což bohužel nemá býti koncem zkušenosti s rumunským zdravotnictvím. Po čase přijíždí jen část posádky, žena ponechána v nemocnici, čekající na kýžená antibiotika, navíc dcérka jeví známky břišního dyskomfortu, který zprvu , bohužel chybně, přičítáme serpentinám. Ale částečné herní veselí, ještě i kulečníková partie...Ráno však marně čekáme na druhy u snídaně. Další znepokojivá zpráva: Noční zásah ZZS, dcera na kapačkách, zbytek dospává a dalším též není moc dobře. To není dobré pro další vývoj. Rychloporada, navíc faktor horší předpovědi v horách dále modifikuje plány. Rezignujeme tímto na zde plánované ponory, pobereme hocha z druhé posádky, vyhlížejícího zdravě a zamíříme na Transfagaraš v 5ti. Cesta zpěvná, rozverná, s ne vždy plánovanými zastávkami, tu doplnění zásob, tu toaleta...a vjíždíme do serpentin...V jedné podivná skrumáž...a ejhle krásná medvědí rodinka! Gps hlásí najednou prodloužený dojezd. Na sedle se to štosuje. Dojíždíme do zácpy, vyhodnotíme než zde 1/2 hodiny popojíždění s nejistým parkováním, tak bereme zavděk místu u krajnice a ten 1km dojdeme. Nejprve první patálie, zalomí se klíček v rakvi! nemůžeme vyrazit bez spacáků. Naštěstí zoufalé cloumání nakonec víko otevře, což v této perspektivě záchrana, dále pak odkázání na popruhy. Během přebalování přichází liják, za chvíli znova, ztrácíme hodinu, jdeme se ukrýt k jezeru do restaurace, posuneme auto...déšť se umoudřuje tak je čas vyrazit...17:15...Dyť to je jen 8 km, tam jsme do 20. Cedule, do... Podragu 6 hodin.! Zadělává se na nemalý malér. Když to dobře půjde s děvčaty, tak jsme tam v 11. Zabalit, stavět zde stan? Někdo zahlásí, že jsou pod trasou bivaky, tak záloha...děj se vůle a jdem...První strmý výstup, krásné jezero Capra, traverz, nahoru, dolů, po necelých 2 hodinách ukazatel 4...co znamená že jdeme podle jejich času, jen mírně rychleji. To není dobré. Horem dolem unavuje, pěkné skalní okno a zase dolů a na protější kopec raději nehledět. To není šance rozumně stihnout, tak vysíláme chlapecký předvoj. Děvčata již začínají pomalu stávkovat, začíná se šeřit, na posledním sedle již vytahujeme čelovky, ale taky pohled na hodiny a chaty pod námi naplňuje jistou úlevou. Je 21 hod, kde vznikla ta časová trhlina? Optimismus trochu schladí naproti běžící hoch připravující nás na řádně nevrlou babu chatařku. A skutečně. Bachařka se nás ujme jak v lágru, je skoro půl 10, tady se již spí, zde máte postele a rychle na kutě...My ale taky chceme jíst. Ach jo, tak si sundejte židle u jednoho stolu. Dojídáme vlastní klobásy. Mezitím se však ozřejmuje jistá nevolnost kooptovaného hocha. Snad jen únava při přepáleném tempu...
Ale noc na toaletě, obtížné usínání s chrápači, sice slunné ráno, ale výraz chlapce nevěstí nic dobrého. Zjevně viróza zasáhla celou rodinku. Časové zhodnocení, pohled na kilometráž a rychlé rozhodnutí: vyjdeme na sedlo a pak se rozdělíme, děvčata vzdávají i tak pro ně náročný vrcholový útok a pokusí se o doprovod do základního tábora. Tatík se synkem vyrážejí vstříc nejvyššímu kopci a pokusí se skupinku dohánět. Pelaší svižně po hřebeni na východ. Po dalších traverzech pohled na masív Moldoveanu trochu děsí, ale nakonec se zvládne i závěrečný výšvih, mezitím s družbou s rodáky dokonce stejného města, tak chvíli spolu pobudem na dvojčeti Vistea Mare, hoši pokračují v hřebenovce, s chlapcem pak ve 12 hod opojné chvíle na hlavním vrcholu (2544 m), uděláme radost českým pivem a pádíme zpět, přes další nekonečné hory, doly. Je jasné, že svůj předvoj nedoženeme. Navíc se začíná zlověstně zatahovat, přidává se hromské burácení. Schovat se není kam. Pádíme, co se dá, rychle vrchol Mircii (2470m) odkud první skupinka posílá kochací fotky, další hřeben a již to přichází. Zrovna cesta sestupuje z hřebene, tak aspoň blesky nepřitahujeme na vršku, choulíme se v pláštěnkách i s další dvojičkou v jakémsi údolíčku, bouchají do nás kroupy, po asi 10 min usoudíme, že takto přečkávat nemá cenu a pokračujeme. Naštěstí bouře po dalších 15 min. ustává a na dalším hřebínku již slunečno. Přejdeme řetězová pole, s různými strašicími názvy, ale nic na nich dramatického, to již jsme na včerejší odbočce, dále to již známe. Vlevo se vinou serpentiny Transfagaraše, pokušení sestoupit, ale pokračujeme hřebenem, již je toho tedy dost, chvíli relax u Capry, kde pár stanů a božský klid. Milá běží v ústrety, je již po 16 hod, skupinka relativně fit v restauraci, kde jak u snědeného krámu, zbylá místní specialita jakési smetanové dršťkovky příliš nadšení nepřinese. Přebalíme přičinlivě přemístěný vůz a probijeme se mumrajem na hlavní transtah, serpentíme s občasnou kochačkou, s mírným zklamáním, že kolem žádná zvířena. Tu vjíždíme do pásma lesa a ...začíná neskutečné safari, tu rodinka, nezbedné mládě zápolící s patníkem, panáčkující matka, již padá tma, svítící oči kolem cesty! Trochu nekonečné objíždění přehrady Vidraru, souputníci mezitím posílají relax apartmánová fota a již vyjadřují starost. Nacházíme je v luxusním domečku se sportovním zázemím ve vesnici Bucsenesti. Někteří zotavení částečně, někteří méně.
Ráno krásně, trocha stolního tenisu, doznívající viróza na jednu stranu modifikují plány, na straně druhé naše medvědí story vyláká indisponovanou část ke zpětné jízdě. Naše posádka vymyslí alternativu, mírně zpět, shlédnuti pravého Vladova hradu, který však zavřen, tak jen zdola a pak procházka parádní soutěskou Valea lui Stan, s patřičným varováním před brtníky a též vybaveni storkami o obtížné prostupnosti, ale v jiné ročním období. Připomíná Slovenský Ráj, lávky, žebříky, kaskádky, vodopádky. Pěkné. A pak sestup lesem k přehradě. Docházíme k lesní cestě, kde nás posádka rodinného vozu varuje před méďou kousek před námi. Jéje, to již není safari z bezpečí auta a únikových cest málo, sráz nad námi i pod námi. Píšťalky, trocha povyku, asi zvíře odradilo. Jsme v bezpečí u velkolepé hráze, kde se občerstvíme místními preclíky. Chvíli cestou k autu, s oddychem, že nás bezbranné zvířata minula - a co je to za hemžení u auta? Mátinka s přerostlým dítkem očuchuje kufr! To je mazec. Naštěstí klaksony kolemjedoucích odeženou 100m dále, takže pak můžeme opět sledovat rozmlsané šelmy s krajíci chleba. Druhá posádka ze severu, my objedem Fagaraš z jihu a sraz v Brašově. Cestou sice četné opravy, serpentiny únavné, ale též krajinná kochačka, z jedné strany Piatra Craiului, z druhé skalnatý masiv Bucegi. Též něco z toho v tajných plánech, ale ne na vše časoprostor. Druzi mezitím bookují Brašov, složitá navigace i krkolomné parkování, přivodí trocha napětí v týmu, kterak se řidič nemůže spolehnout na navigátora.
S hochy si dáme ranní jogging k Hollywoodu, resp. písmenkám města na kopci Tampa,s patřičným varováním matky, že u Brašova měla být nedávno šelmou roztrhána nebohá dívka. Šelmy nepotkáváme, zato úchvatný výhled a ranní klid. K tomu vyzvednem stromovou kešku a spádíme zpět ke snídaňovému týmu, který ještě mírně indisponován, ale podezření u naší části se naštěstí nepotvrzují. Pochodíme sympatický Brašov, katedrálu místního reformátora Hontera, Černá, Bílá věž a scházíme se v hranolkárně. Další zastávka je ve vesničce Vicri, což se ukáží jako takové méně uhlazené jihočeské Hodslavice, s cílem jednoho z fortifikovaných německých kostelů. Místečko půvabné, klid, pár švestek, farmáři, tvrz s místy před zhroucením, u nás by jistě dávno zavřeno pro životanebezpečí, ale taky spousta informací o rumunských Sasech, kterak byli přizváni chránit místní kraj, výrobě kachlí apod. Večer zakotvíme v Sighisoaře, malebné středověké transylvánské perle, Vladově rodišti. Historické městečko milé, komorní, scházíme se na zahradě hotýlku k občerstvení. Poté, co jsme využili vlastních zásob, to chce něco malého. Zrak padne na lákavý název mixlepixle, to bude nějaký zdravý fermentovaný zeleninový pokrm, domnívám se. Místo toho pár značně kyselých paprik a okurek. No trapné poučení.
Společnou kuchyňku okupují a omezují neustále volající Indky, ale na pokoji pro změnu luxusní koupelna. Bohužel zotavování nemocné části nepostupuje příliš zdárně a nepohoda se různě přelévá. Tak se po snídani dělíme, projdeme tajuplným neudržovaným hřbitovem, sejdeme po schodech, u suvenýrování se potkáme s druhy, Dracula sem i tam, nakonec hoch zláká do jakéhosi interaktivního muzea, část o místních legendách a významných persónach, německém astrofyzikovi H. Oberthovi, no a pak hlavně Vladovi Tepešim- Draculovi...a vše v angličtině. Dítka čerpají, tatík na tureckém kázání, které mělo přispět k posouzení, zda byl padouch či hrdina. Asi jinak vnímá současný našinec - i skrze odporné napichovací praktiky nejen nepřátelských Turků, jinak patriotický místňák. Přichází chvíle rozuzlení dalšího směřování výpravy. Pro trvající zažívací nepohodu se spřátelená osádka rozhoduje pro návrat, cestou nějakých tvrzí. My modifikujeme seznam zájmových bodů. Objevujeme ne tak vzdálený bombastický solný důl Salina Turda. Tak po Halstadtu a Wieliczce do sbírky. Ten pro změnu neuzpůsoben ani umělecky(W) ani tolik naučně (H), ale vyloženě zábavně. Tak v obrovské díře se nachází jezírko s lodičkami, ruské kolo, herna stolního tenisu a dalších menších sportů. Podléháme atrakcím, dcerka se učí pádlovat na lodičce, časoměřič na nás zapomíná u kulečníku. Samozřejmě masovka, ale přijatelná. výtahové frontě unikáme schody, projdeme dlouhatánský tunel, abychom zjistili, že východ ústí na zcela jiném konci vesnice, tak občerstvení a zpět, což jistě prospěje dýchacím cestám. Nahoře ještě solanková jezírka, kde však smočíme jen nožky a googlime nějaký ten campground cestou na sever - chtějíc aspoň trocha ochutnat Maramureš. Zklame jeden, zavřený, další, již neprovozován, napotřetí to vyšlo - u milých postarších farmářů na zahradě ve vesničce Nires u Dej (Zwaluwnest). Chybí jen zázemí kuchyňky.
Večerní pohrání a ranní družba s koštem domácího nápoje, pozoruhodnými historkami o pana domácího o založení kempu, záchraně bohatého Němce, který se patřičně odvděčil, tentokrát v němčině, tak výjimečně lepší porozumění než dítka. Dále pak na sever, Navštívíme úchvatný novodobý klášterní komplex Borsana, dále ve vesnici opodál starobylý dřevěný kostel s hustými biblickými malůvkami místo kázání, prostě neděle, jak má být. V touze po autentické vesnici se poněkud zaklikatíme do vesnice Breb, kde ale též již proniká turistická komerce. Tož si dáme na závěr v pravém hostinci něco pravého typical zdejšího. Ale kolem pěkné dřevené chaloupky s vyřezávanými bránami, kostel, všude též krojované panenky. Cesta občas štěrková, ale též EU cedule o dotačních renovacích. Se zpožděním dojedeme do Sighetu v touze navštívit muzeum komunismu v dřívější vesnici. Máme asi tak 3/4 hodiny, ukecáme přes nerudnou recepční vstup a pak jen s hochem letem světem přes cely s expozicemi včetně našeho Havla či Palacha. Děvčata mezitím si projdou nějakým fesťákem žijící městečko, též pak chvíli poslechnem jakousi místí Evu Farnou ( Adda) a na závěr dne ještě místní raritka-. Veselý hřbitov v Sapantě. Jakýsi lidový umělec se rozhodl ztvárnit to dobré, ale i ze života nebožtíků v art brutových malůvkách i s veršovankami na křížích. Malebné, ale překládač vázne, tak dojem jen částečný. Nacházíme levný kempík s poměrně čistým až luxusním toaletním zázemím, kde v noci ještě dorazí bohémská česká partička jakéhosi sranda závodu (Gumbalkán) v autech do 20 tis.
Pak již skoroukrajinským pohraničím vstříc opět hranice nepochopitelně obstruujícím Maďarům s frustračními nekorektními úvahami, zda tento národ má patřit do Evropy...
